Byl Josef II. dobrým císařem?

8. leden 2018
Pompeo Batoni: Josef II. s bratrem Leopoldem

Na českém území zůstal název jednoho města, které připomíná císaře Josefa II. – je to Josefov. Většina památek ale byla zničena, což souviselo to s hysterickou vlnou, jejímž důsledkem bylo odstraňování všeho, co souviselo s monarchií. Zajímavostí je, že o pár desetiletí dříve tomu bylo zcela jinak.

V proslulé knize Babička spisovatelky Boženy Němcové je zachycen příběh setkání s císařem Josefem II. Babička vypráví, jak v dívčím věku doprovázela vdovu Novotnou prodat vlněné houně na stavbu josefovské pevnosti. Tam potkali pána s dalekohledem, z něhož se vyklubal sám císař, který jí věnoval tolar, „aby nezapomněla na Josefa císaře“. Babička od té doby nosila peníz zavěšený na krku a její vážnost mezi sousedy ještě vzrostla „od té doby, co věděli, že babička mluvila s císařem Josefem II.“


Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem je historik Jiří Rak.

Je tento obraz vnímání císařovy podoby na českém venkově první poloviny 19. století pravdivý? „Ano, tak se opravdu o císaři mluvilo,“ konstatuje host pořadu historik Jiří Rak. Jeho proslulost souvisela také s jeho schopností stylizace do role osvíceného přítele lidu. V jeho službách působila řada publicistů, kteří ho při každé cestě po monarchii doprovázeli a pak informovali veřejnost.

Tak tomu bylo i při proslulém orání pole u sedláka Trnky na Moravě. „On si svůj kult vyloženě pěstoval. Nešel orat proto, aby pomohl sedlákovi, ale aby vzdal čest a úctu zemi. Kult se šířil různými způsoby, například novinami či divadlem,“ říká Rak.

Rakousko má kalhoty

Císař Josef II. se narodil roku 1741, v době, která byla pro jeho matku Marii Terezii velmi složitá. Bojovala na všech stranách a dlouho se žádný syn nenarodil, takže oslavy narození nebraly konce. Důkazem je slogan, kterým Vídeňané zdobili svá okna: „V cizině teď zmlknou jásoty, Rakousko má zase kalhoty.“

Osobní a rodinný život císaře Josefa II. byl velmi komplikovaný. Ostatně taková byla i jeho osobnost, jak píše Petr Hořejš v Toulkách českou minulostí: „Žádný pokus o charakteristiku Josefa II. nemůže začít jinak než poukazem na bytostnou rozporuplnost jeho osobnosti… Do popředí vystupovala nápadná polarita osobních vlastností, zdánlivá neslučitelnost určujících složek: patřil k bytostem, v nichž příroda zkouší udržet pohromadě oheň a vodu. Byl to lidumil, současně však do sebe zahleděný narcis. Byl to idealista toužící napravit svět, avšak praktikami despoty či z pozic Bohem vyvoleného spasitele, který jediný patentovaně ví, kudy vede cesta do ráje. Rmoutila ho bída i duchovní zaostalost lidí, neuměl však s nimi jednat jinak než povýšeně.“

Císař Josef II. (1741-1790) se sochou Marse. Autor: Anton von Maron, 1775

Se jménem císaře Josefa II. je spjata řada reforem. Začíná období modernizace habsburského soustátí, zrušil „tělesné poddanství“ (nevolnictví), uzákonil náboženskou toleranci – oba příslušné patenty byly vydány roku 1781 a zavedl řadu dalších opatření. Za 10 let uvedl asi šest tisíc nejrůznějších opatření, včetně způsobů pohřbívání, ale i třeba toho, že ženy nebudou nosit šněrovačky, neměla se barvit velikonoční vajíčka, zakázané byly koledy, různé církevní slavnosti, poutě či vánoční stavění betlémů. Není divu, že každá daná reforma měla řadu odpůrců.

Jistou ironií je, že na smrtelné posteli v jednom ze svých posledních listů Josef II. napsal: „Zavedl jsem správní změny s úmyslem, abych prospěl obecnému blahu a v naději, že lid, až se s nimi seznámí, si je také oblíbí. Avšak přesvědčil jsem se, že lid dává přednost starým poměrům, v nichž vidí a nachází veškeré své štěstí. Ustupuji proto jeho přání a prohlašuji za právoplatné ty formy správy, které jsem zastihl při nastoupení své vlády.“

Co je to dobrý císař?

Na konci své vlády tak Josef II. viděl své dílo v troskách, jeho dědictví ale přežilo svého tvůrce a až další generace se k němu s vděčností hlásily. Jen s Čechy to bylo složitější… Na jednu stranu v něm viděli především panovníka, který zaváděl němčinu do veřejné správy a do armády a na jeho hlavě nespočinula koruna sv. Václava. Na stranu druhou právě v této době vznikají první vysokoškolské katedry češtiny. V rakouských kancelářích pak nalézali obživu mladí absolventi vysokých škol, z jejichž řad se pak rekrutovali „národní buditelé“. Takže výtky vůči Josefovi II., které se týkají germanizace, jsou nedorozuměním. Věřme, že nikoliv záměrem…

Josef II. vyorává roku 1769 ve Slavíkovicích, což je součást dnešního Rousínova, brázdu (obraz neznámého autora)

„On zemřel, to udělal dobře, moc dobře,“ řekl prý císařský kancléř Václav Antonín z Kounic-Rietbergu, když se o císařově smrti 20. února 1790 dozvěděl. Josef II. zemřel ve svých 49 letech, dostihly ho jeho nemoci – tuberkulóza a patrně také nečekaná syfilida. Faktem ale zůstává, že na konci 18. Století přinesly Josefovy reformy jeden podstatný klad: odstranily nejhůře pociťované zbytky feudalismu a země habsburské monarchie byly uchráněny nákazy revoluce. Rakouská propaganda pak mohla v dalších letech oprávněně poukazovat na to, že zdejší poddaní nepociťují potřebu vzpoury.

A byl opravdu Josef II. tím dobrým císařem, jak ho přesto po jisté období vnímal český venkov? Jiří Rak konstatuje: „Na to lze odpovědět otázkou, co je to dobrý císař?“