Brambory a zelé, živobytí celé? Venkovské půsty našich předků se neobešly bez sádla, říká etnolog

Olivové, řepkové či slunečnicové oleje tehdy u nás nebyly. „Jediný olej, který je vyloženě rostlinného původu a je doložený, je lněný. Ale výtěžnost lněných olejnin je velmi špatná, takže si nedovedu představit, že by na tom někdo smažil,“ vysvětluje Šimša.

Čtěte také

Etnolog: Ještě před sto lety nebylo nic horšího než zůstat na venkově neprovdaná, bez síly a zastání

„Osobně se domnívám, že i v době půstu sádlo byla nezbytnost. Protože šedivá je teorie, zelený je strom života. Lidé si s tím poradili, jak šlo.“

Jídla v období půstu nebyla přehnaně mastná, ale tehdejší kuchařky mohly leccos zasmažit, a tak stejně asi sádlo do jídla přišlo. „Do půstu se také nepočítají neděle, takže minimálně v tu neděli sádlo určitě nějak použili,“ upozorňuje etnolog a pokračuje v úvahách: 

„Ale na druhou stranu byla tehdejší kuchyň mnohem více kyselá, používalo se zelí. To šlo zaprášit moukou i na sucho bez zásmažky, ačkoliv to chuťově nebylo asi nic moc.“ 

Hrách a jáhly

Mnohem víc se v době půstu vařily luštěniny, zvláště hrách ještě v 19. století byl skutečně masová potravina a používal se nejen na přípravu kaší. Čočka se v Čechách vyskytovala méně než třeba na Slovensku či Maďarsku, popisuje Šimša.

Čtěte také

Velikonoční vejce bývala syrová a značila život. Až později se vyfoukla – jako smrt, říká etnolog

Kromě hrachu se jedla pohanka a různé typy jáhel. „V určitých chvílích byla také oblíbená sladká jídla. Většinou se naslazovalo tak, že se rozvařilo sušené ovoce a přidalo se do kaší.“

„Ale jak se říká: brambory a zelé, živobytí celé. Byla to chudá strava, ale tím, že to na venkově celoročně s jídlem nebyla žádná sláva, tak ani ten půst pro ně nebyl jídelně tak dramaticky jiný,“ soudí etnolog.

Byla to chudá strava, ale tím, že to na venkově celoročně s jídlem nebyla žádná sláva, tak ani půst pro ně nebyl jídelně dramaticky jiný.
Martin Šimša

Nepochybně se zde potkala hmotná realita s náboženským momentem půstu, vysvětluje Šimša: „Protože začátek a konec půstu je vždy pohyblivý. A když začátek půstu připadl skutečně až na nejzazší předjarní období, byla to záležitost víceméně nutnosti.“

Vysušené maso a tuhé klobásy

I maso, které přes zimu viselo v komíně a bylo konzervováno kouřem, bylo určeno na jarní práce, kdy muži po celém dni na poli potřebovali co nejvíc kalorií. „Pamětnice z Jablůnkova potvrdily, že toto maso bylo velice vysušené, takže se muselo několik hodin vařit, aby změklo,“ přibližuje Šimša a dodává:  

„Často se k masu také dostaly mouchy, takže nebylo úplně jednobarevné. A ani ty klobásky nebyly takové, jaké je známe dnes z obchodu, byly to takové fakt tvrdé pendreky, které se mnohem víc žvýkaly, než že by je člověk nějak s chutí jedl. Předjarní období bylo na stravu opravdu krušné.“

Proč a jak naši předkové v únoru hodovali? Jaké byly tehdy maškarády, karnevaly, plesy ve městech i mimo něj? A jaké oblečení při těchto okolnostech odívali? Poslechněte si celé Leonardo Plus, připravila ho Markéta Ševčíková.