Brambory a zelé, živobytí celé? Venkovské půsty našich předků se neobešly bez sádla, říká etnolog

20. únor 2022

Únor byl pro předchozí generace měsícem hojného jídla, pití, veselic a zábav. A následně postním obdobím. „Velký velikonoční půst si tradičně spojujeme s újmou od jídla, tedy že by lidé neměli jíst jídla smažená na živočišných tucích. To si ale ve venkovském prostředí lze jen těžko představit,“ vysvětluje etnolog Martin Šimša, ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici.

Olivové, řepkové či slunečnicové oleje tehdy u nás nebyly. „Jediný olej, který je vyloženě rostlinného původu a je doložený, je lněný. Ale výtěžnost lněných olejnin je velmi špatná, takže si nedovedu představit, že by na tom někdo smažil,“ vysvětluje Šimša.

Čtěte také

„Osobně se domnívám, že i v době půstu sádlo byla nezbytnost. Protože šedivá je teorie, zelený je strom života. Lidé si s tím poradili, jak šlo.“

Jídla v období půstu nebyla přehnaně mastná, ale tehdejší kuchařky mohly leccos zasmažit, a tak stejně asi sádlo do jídla přišlo. „Do půstu se také nepočítají neděle, takže minimálně v tu neděli sádlo určitě nějak použili,“ upozorňuje etnolog a pokračuje v úvahách: 

„Ale na druhou stranu byla tehdejší kuchyň mnohem více kyselá, používalo se zelí. To šlo zaprášit moukou i na sucho bez zásmažky, ačkoliv to chuťově nebylo asi nic moc.“ 

Hrách a jáhly

Mnohem víc se v době půstu vařily luštěniny, zvláště hrách ještě v 19. století byl skutečně masová potravina a používal se nejen na přípravu kaší. Čočka se v Čechách vyskytovala méně než třeba na Slovensku či Maďarsku, popisuje Šimša.

Čtěte také

Kromě hrachu se jedla pohanka a různé typy jáhel. „V určitých chvílích byla také oblíbená sladká jídla. Většinou se naslazovalo tak, že se rozvařilo sušené ovoce a přidalo se do kaší.“

„Ale jak se říká: brambory a zelé, živobytí celé. Byla to chudá strava, ale tím, že to na venkově celoročně s jídlem nebyla žádná sláva, tak ani ten půst pro ně nebyl jídelně tak dramaticky jiný,“ soudí etnolog.

Byla to chudá strava, ale tím, že to na venkově celoročně s jídlem nebyla žádná sláva, tak ani půst pro ně nebyl jídelně dramaticky jiný.
Martin Šimša

Nepochybně se zde potkala hmotná realita s náboženským momentem půstu, vysvětluje Šimša: „Protože začátek a konec půstu je vždy pohyblivý. A když začátek půstu připadl skutečně až na nejzazší předjarní období, byla to záležitost víceméně nutnosti.“

Vysušené maso a tuhé klobásy

I maso, které přes zimu viselo v komíně a bylo konzervováno kouřem, bylo určeno na jarní práce, kdy muži po celém dni na poli potřebovali co nejvíc kalorií. „Pamětnice z Jablůnkova potvrdily, že toto maso bylo velice vysušené, takže se muselo několik hodin vařit, aby změklo,“ přibližuje Šimša a dodává:  

„Často se k masu také dostaly mouchy, takže nebylo úplně jednobarevné. A ani ty klobásky nebyly takové, jaké je známe dnes z obchodu, byly to takové fakt tvrdé pendreky, které se mnohem víc žvýkaly, než že by je člověk nějak s chutí jedl. Předjarní období bylo na stravu opravdu krušné.“

Proč a jak naši předkové v únoru hodovali? Jaké byly tehdy maškarády, karnevaly, plesy ve městech i mimo něj? A jaké oblečení při těchto okolnostech odívali? Poslechněte si celé Leonardo Plus, připravila ho Markéta Ševčíková.

Spustit audio

Související