Etnolog: Sklizeň obilí bývala práce obřadná až náboženská. Práce začala, až se hospodář pokřižoval
Zatímco pro nás představuje léto čas prázdnin a odpočinku, pro naše předky nastalo období nejtvrdší práce, ale i obřadů a prosperitní magie spojené se sklizní úrody. „Léto bylo završením celoročního zemědělského snažení. Středobodem byly žně, kdy se všichni sedláci snažili co nejrychleji sklidit obilí, aby zbytečně nemoklo, nevypadávalo z klasu. A ve chvíli když se do žní hospodáři pustili, práce musela odsýpat,“ vysvětluje etnolog Martin Šimša.
Zatímco senoseč začínala v časných raných hodinách za tmy a rosy, v případě obilí tomu bylo jinak. „Tam se naopak čekalo, až obilí oschlo, což bylo třeba kolem 10. hodiny. Pak se v největším poledním žáru sekalo s krátkou přestávkou na lehký oběd až do večera, kdy následovala večeře.“
Čtěte také
Tak se sklízelo v závislosti na tom, kolik rodina měla polností a pomocníků, dokud nebylo vše sklizeno a odvezeno do stodoly. „Dokud se mlátilo ručně cepy, tak se všechny obilné snopy, poté, co vyschly, svezly z pole do stodoly a celý podzim a často i zimu se mlátilo.“
„Při samotných žních každá práce začínala tím, že se hospodář pokřižoval, často se všichni společně pomodlili, aby práce byla požehnaná. Koneckonců sklizeň obilí, protože se z něj vyrábí chleba, který v lidové kultuře rezonoval jako boží dar a zhmotnění božího syna, byla práce obřadná až náboženská.“
Závěr žní už byl naopak ve znamení žertu. „Například poslední snop, který se svázal, se ozdobil a nesl v průvodu hospodáři, kterému se obřadně předal. Takže to, co vnímáme jako dožínkový věnec, ne vždy muselo mít kruhovou nebo prstencovou formu, ale mohl to být i plný snop.“
Kosa byla známá, ale srpy byly decentnější
Pacholci a děvečky většinou žili přímo na statku, ale v čase žní přicházela i pomoc zvenčí. „Často přicházeli lidé z horských regionů, kde byly žně o týden nebo dva opožděné, takže jejich obyvatelé to vnímali jako šanci si přivydělat nebo získat naturálie.“
Čtěte také
„Bylo zvykem, že ze Slovenska i z našich regionů přicházeli takzvaní kosáci. A to až do dolních Rakous, kde žně začínaly nejdříve. A pak postupně šli na sever na Slovácko a na Hanou, kde pomáhali se žněmi.“
Na venkově se až do poloviny 19. století obilí sklízelo srpy a sečení bylo záležitost ženská.
„Kosa byla sice známá, ale používala se nejčastěji na velkostatcích v progresivním vrchnostenském hospodářství. Ale na venkově byly regiony, kde se sklízelo jen srpy. Muži sice znali kosení kosou, ale doma chtěli být šetrní, sklidit co nejlépe. A na to byl srp decentnější,“ konstatuje Šimša.
I při letní dřině byl čas na zálety
Ačkoliv léto bylo na rozdíl od jara ve znamení intenzivních hospodářských prací, i v létě chodili mládenci na zálety, dodává etnolog.
Čtěte také
„Například v Nové Lhotě bývalo zvykem, že mládenci chodili po večerech dědinou nahoru a dolů, zpívali a vábili děvčata. Při posledním průchodu, který se odbýval už v hluboké noci, se skupina postupně rozplývala, protože každý šel za svou milou.“
U nezadaných párů nebylo neobvyklé, že větší skupina mladíků přišla před komůrku děvčete, kde rozmlouvali. „A ve chvíli, kdy bylo zjevné, že děvče si očním kontaktem někoho vybralo, tak ostatní se sebrali a šli si po svých, zatímco mládež pokračovala dál v nějakém plodném rozhovoru.“
Ve chvíli, kdy bylo zjevné, že děvče si očním kontaktem někoho vybralo, tak ostatní se sebrali a šli si po svých.
Martin Šimša
Letních „společenských“ aktivit tehdy nebylo zdaleka tolik jak dnes. „Ale také míst, která měla hodovou slavnost vázanou až na podzimní měsíce. Aktivity se přesouvaly na termín svátku patrona, kterému je zasvěcen kostel. A těch se na přelomu 19. a 20. století stavělo hodně.“
„Tak vznikla celá řada takzvaných letních hodů, které s sebou přenesly celý komplex podzimních hodovacích zvyků a umístily ho do letního období,“ dokládá lidskou touhu po odpočinku i v rušném období žní etnolog Martin Šimša.
Poslechněte si celý rozhovor Markéty Ševčíkové s etnologem Martinem Šimšou.
Uslyšíte, jak vypadal letní život ve městech. Jak vznikla tradice letních bytů a proč se nedoporučovalo, aby tam městské ženy odjížděly bez manželů?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
