Biskup Anton Weber vadil za války nacistům, po válce Čechům

Rodák (1877) z Vlčí Hory ve Šluknovském výběžku byl po absolvování gymnázia v roce 1895 vybrán ke studiu na papežské koleji Bohemicum v Římě. Právě tam se naučil česky. V únoru 1901 byl vysvěcen na kněze a po návratu do Čech působil čtvrt století v různých farnostech na severu Čech a učil na ústecké reálce. Už tehdy se projevoval jako národnostně tolerantní a zásadně nedělal rozdíly mezi Čechy a Němci.

Čtěte také

Ottavio de Liva. Vatikánský diplomat, kterého komunisté vyhnali z Prahy

Po úmrtí litoměřického biskupa Josefa Grosse v lednu 1931 se deset měsíců hledal nástupce.

Složitost výběru nového biskupa spočívala v národnostních poměrech v litoměřické diecézi: nový biskup musel být přijatelný pro většinu věřících, tedy Němců – zároveň ale potřeboval schválení československé vlády.

Z navrhovaných osob největší podporu dostal právě Weber, a to díky morálním kvalitám, pracovitosti a národnostní toleranci. V litoměřické katedrále byl slavnostně intronizován v prosinci 1931.

Biskup Weber splnil, co od něho očekávali čeští i němečtí věřící: mluvil dobře německy i česky, nerozlišoval podle národnosti, snažil se o větší zapojení laiků do církevního života a intenzivně se věnoval školství. Jeho smýšlení mělo ale být podrobeno zásadní zkoušce.

Weberova rezignace

Weber sice bránil politizaci kněží (49 procent německých kněží v diecézi bylo členy Sudetoněmecké strany) a novokněze donutil ke slibu, že do Henleinovy strany nevstoupí.

Čtěte také

Proč si pražský biskup Huyn nikdy nezískal české věřící? Příběh jedno z poražených 28. října 1918

Připojení pohraničí k nacistickému Německu tím samozřejmě zabránit nemohl, ani dalšímu vývoji, kdy se tři čtvrtiny litoměřické diecéze ocitly v Německu (67 procent farností) a čtvrtina zůstala v Protektorátu.

Za války byl Weber obětí neustálých perzekucí ze strany nacistických úřadů. Ty zrušily církevní školy, zabíraly církevní budovy, biskupa vystěhovaly z jeho rezidence, zastavily vydávání církevního tisku; 116 kněží v německé části litoměřické diecéze bylo nějakým způsobem nacisty pronásledováno.

Weber se snažil chovat k nacistům korektně, odmítal ale vyvyšování národnostních či etnických skupin. Přes velké obtíže navštěvoval i farnosti v protektorátu a sloužil tam mše; Konrád Henlein Weberovi dopisem vytkl, že hovoří a káže v řeči „podlidí“. Weber se ohradil dopisem, že pokud zná řeč věřících v diecézi, je povinen ji používat. Následoval zákaz návštěv v české části diecéze, odvolaný byl až v posledních měsících války.

Čtěte také

Pavel Peter Gojdič. Biskup, který odmítl zrušit svoji církev

Už 17. června 1945 se litoměřičtí členové Revoluční gardy pokusili biskupa vystěhovat do Německa, po několika intervencích se podařilo vysídlení odvolat. Bylo mu alespoň zakázáno vykonávat biskupské pravomoci v civilních záležitostech a udržovat styk s úřady; agendu převzal český generální vikář.

Weber marně protestoval proti násilnému odsunu a fyzickému týrání kněží německé národnosti. V dopisu papežovi upozornil, že nesmí sloužit mše v němčině pro ty Němce, kteří nebyli zařazeni do odsunu. V bezvýchodné situaci přijal Vatikán v lednu 1947 Weberovu rezignaci. Statečný biskup zemřel v září 1948 v Litoměřicích. V roce 1995 mu prezident Václav Havel udělil Řád TGM.