Martin Horálek: Pacem in terris jako součást normalizační kolaborace

Sdružení katolických duchovních Pacem in terris představovalo pro totalitní režim trojského koně, díky kterému mohli soudruzi proniknout za hradby přísně hierarchického a centralistického systému kléru.

Čtěte také

Bez Jana Pavla II. by Berlínská zeď nepadla, říká německý kardinál Meisner

„Sdružení je dobrovolným zájmovým hnutím katolických duchovních, kteří se angažují v občanské činnosti při budování a rozvoji socialistické společnosti podporou programu Národní fronty,“ uvádí se v zakládacím dokumentu této organizace.

A aby snad nezůstal někdo na pochybách, byl vytyčen i hlavní cíl sdružení, které – opět cituji – „povede duchovní k tomu, aby spolupracovali při upevňování hodnot socialistického společenského řádu.

Organizace bude napomáhat k vytváření příznivých vztahů mezi církví a státem, a proto vyvine úsilí k podpoře mírových snah SSSR a ostatních socialistických zemí v boji za světový mír.“

Znalost vlastních proher

Pokud se vám zdá dnes nepochopitelné, že by se kdokoliv z kněží mohl stát členem podobně obskurního uskupení, pak vězte, že v českých zemích byl v 70. letech minulého století v Pacem in terris takřka každý třetí duchovní.

Čtěte také

Služebníci nevěrní a jejich společnost bez Boha

V roce 1975 se sjezdu Pacem in terris účastnili všichni biskupové, a to včetně pozdějšího kardinála Františka Tomáška. A jak doplňuje církevní historik Jaroslav Šebek, při svých výzkumech nalezl dokonce i vězně z 50. let, kteří se o dvacet let později do této kolaborantské organizace zlanařit nechali.

O to větší respekt si zaslouží statečnost těch, kteří veřejně pozvedli svůj hlas ať už při vzniku Pacem in terris, nebo pak v mnohem masivnějším měřítku po roce 1978, kdy v Římě na papežský stolec usedl krakovský arcibiskup Karol Wojtyla.

Historie normalizačního sdružení Pacem in terris je fascinujícím příběhem lidské statečnosti i kolaborace. Ilustruje, jak hluboce srpen roku 1968 ohnul páteře i charaktery lidí, kteří sice na začátku dokázali být nezlomní ve své víře a přesvědčení, ale všudypřítomná atmosféra strachu a absence světla na konci tunelu nakonec dohnaly i je.

Čtěte také

Katolická církev je hříšná, protože lidé jsou hříšní, říká Roman Joch

Je také poučné sledovat, jak kněze, kteří byli v seminářích vedeni k bezvýhradné poslušnosti a loajalitě vůči svým nadřízeným, bylo mnohem snadnější zmanipulovat klamnou vějičkou všeobecného míru, než si je podrobit pomocí otevřeného násilí.

Neslavný konec kolaborantské instituce o deset let později ale také ukazuje, že často stačí jediný člověk, jakým byl v tomto případě papež Jan Pavel II., který zlu přestal ustupovat, nehledal kompromis ani žádný „modus vivendi“ – a to stačilo k tomu, aby zdánlivě zlomení a umlčení rychle našli ztracenou odvahu a s ní i sama sebe.

Je škoda, že se u nás o tak zvaných temných kapitolách normalizačních dějin tak málo mluví. Historie bývá jen málokdy černobílá a lidská slabost k ní patří stejně jako hrdinství. Ostatně, jak známo, znalost vlastních proher je tou nejlepší prevencí proti tomu, abychom je museli absolvovat znovu.

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize