Autista, nebo talentované dítě? Ono se to vzájemně vůbec nemusí vylučovat, tvrdí psycholožka

Čtěte také

Autismus u dívek může vypadat jinak. Proto jsou často špatně diagnostikované

„Měla jsem v pedagogicko-psychologické poradně chlapečka s mírnou poruchou učení a četl opravdu nerad. Přitom měl rodiče knihomoly. Zároveň byl pohybově nadaný a strašně chtěl hrát fotbal. Ale protože se rodiče o sport vůbec nezajímali, tak ho v tom ani nepodporovali,“ říká v pořadu Hovory psycholožka Eva Vondráková.

Každý člověk je nějak zaměřený, něco se mu líbí a něco ne. „V tomto případě to neřešila ani škola, když to ani rodina nijak nepodporovala. Spíš všichni řešili, co s tím, že dítě ve škole moc neprospívá.“ Ve své praxi už viděla tisíce dětí, „a často se stává, že to, které na první pohled vypadá neúspěšně, taky může mít nějaké skryté nadání, které ale někdo musí objevit.“ Často se říká, že rozlišit mimořádný talent a autismus (nebo jinou poruchu) je docela problém.

„Ono se to nemusí vzájemně vylučovat,“ vysvětluje psycholožka. Nadání je záležitost intelektu, kdežto autismus je spíš o specifických osobnostních rysech. Lidé s intelektovým nadáním jsou častěji introvertní, nedávají své pocity najevo a nevidíte do nich. Kdežto většina lidí je spíš extrovertní (někdo víc, někdo míň a nikdo stejně).   

Autista, nebo génius?

„Setkala jsem se s dítětem, kterému lékaři a další odborníci zaměření na psychopatologie tvrdili, že bude nevzdělatelné. Nemluvilo, mělo hysterické záchvaty a obtížně se s ním i komunikovalo. Když se najde obětavá rodina, hlavně maminka, a vydrží, tak dítě pak i s vyznamenání absolvovalo střední nebo vysokou školu. Pak to bývají odborníci, velmi často ajťáci. Pokud tam ten potenciál opravdu je, což samozřejmě není vždy.“   

Čtěte také

Je vaše dítě geniální? Jak to poznáte?

Nejsnáze si okolí uvědomí nadání v oblasti hudby nebo sportu. Horší to je v oblasti intelektu. To, co dnes uznává okolí dítěte a širší společnost, to je pak taky podporováno, ale když má dítě jiné nadání, než je zrovna v kurzu, tak si toho všimne málokdo, a ještě menší množina je těch, co ho v tom chce dál podporovat.

Vedle rodičů by tady prim měla hrát škola, kde by vždy měli najít odborníka, který nadání rozpozná a dokáže mu i připravit podmínky k dalšímu rozvoji. Na prvním místě ale vždy stojí rodina. „Děti by si měli pořizovat jen ti, kteří se jim opravdu chtějí věnovat, všímat si jich a vědět, kde mají silné a slabé stránky,“ myslí si.  

Na stesky kantorů, kteří mají plné třídy dětí a nemohou každého sledovat individuálně, psycholožka přitaká. „Je to bohužel pravda, ale ráda vám ocituji právem obdivované finské školství. Oni, světe div se, dokážou tyto slabé a silné stránky dítěte opravdu najít a dál podporovat.“ 

Psycholožka si všimla i další věci, a to podpory státu. „Když jsou tady socialistické vlády, tak jsou víc rovnostářské a chtějí spíš průměr, a tak se talenty dvakrát nepodporují. Naopak pravicové vlády jsou otevřenější k výjimečnosti jedinců.“ 

„V rámci inkluze sice vidíme snahu podpory, je ale jen zdánlivá. Přestože máme přímo ve vyhlášce o inkluzi řečeno, že jde o děti se specifickými vzdělávacími potřebami, takže děti s nějakým handicapem, ale taky s nadáním... Za handicapovanými dětmi pak jdou peníze,  za nadanými prakticky ne. Přitom přece každé dítě má nárok, aby se v rámci svých schopností a možností dál rozvíjelo.“ 

Proč rodiče nadání dítěte tají?

Mimořádně nadaných najdete v populaci tak dvě až tři procenta. „Ve skutečnosti těch, co by mohli vyniknout, pokud by měli dobré podmínky rozvoje, je 20–30 %.“  

Čtěte také

Příliš chytré děti. Umí si školský systém poradit s talentem?

Dokonce se najdou rodiny, které před okolím tají, že mají doma nějak nadané dítě. „Než se mi to potvrdilo, tak jsem si říkala, že to snad ani není možné, ale je. Může za to systém hodnot ve společnosti, která běžně neuznává, nebo jí přímo vadí výjimečnost, a tak ji vyčlení.“ Jen aby se na ně sousedé nedívali jako na nějaké exoty.

Další zlom je pak v samotné dítěti, které se se vstupem na druhý stupeň základní školy dostává do předpubertálního a pubertálního vývoje, ale i do závislosti na mínění vrstevníků.

„Protože být v akademické oblasti úspěšný není zrovna populární. Takže aby neztratili svou popularitu, nadání maskují, raději spadnou do průměru a tam už zůstanou… Živější, dominantnější jedinci, kteří mají neustálou potřebu předvádět se (nebo nějak jinak uplatnit svůj nevyužitý potenciál), se dostávají do negace. Zlobí. A taky si myslím, že pár nadaných najdeme i v kriminálech,“ uzavírá Eva Vondráková.

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptal se David Šťáhlavský.