Alena Scheinostová: Upleteno
Než mi vysvětlili, že ten obrázek předsedkyně sněmovny s pletacími jehlicemi a růžovými klubky je fotomontáž, chvíli to trvalo. Možná je to generační, možná se to týká osobního gusta, ale držet v rukou jehlice nebo háček mi prostě nepřipadá nápadné.
Pravda, ubývá nás. Matky v parku, když jim prcek konečně usne, většinou na lavičce koukají do mobilu. To samé v čekárně a i v metru, natožpak v letadle, kde bývám se štrikováním jediná, ačkoli plastový háček síly, řekněme, šest a víc letištní personál dosud nepokládá za osobní zbraň a pouští mě s ním na palubu.
Čtěte také
Uznávám to pokorně: zní to, jako když prabáby vyprávěly o přástkách za tmy jako v hrobě, kdy mráz v okna duje. Ale vážně jsme se už jako docela malé scházely po večerech „s holkama“, klábosily a pletly. Učily jsme se jedna od druhé – jak nejlépe nahodit, jak na okraj, aby se nevytahoval, a jestli ty copánky s pomocnou jehlicí nejsou zbytečně složité. Porovnávaly jsme si, jak nám to přibývá. Žasly, když některá přišla se zvlášť zajímavým vzorem nebo přinesla nějakou tu Dorku nebo zahraniční Sabrinu.
Jak potom vzrůstal blahobyt, začala se k nám vozit klubíčka nepřeberných materiálů a barev, umělé vlákno vystřídaly lny, bambusy, alpaky a králičiny, a dokonce i ta ovčí vlna nové generace prošla jakousi úpravou, že už zoufale nekouše a dá se klidně strčit do pračky. Těch jehlic, háčků, návodů a vzorů!
Utužovat vztahy
Čtěte také
Prvně jsem opravdový klubíčkový ráj zažila ve Finsku, v univerzitním Jyväskylä. Má to svoji logiku – za dlouhých polárních nocí se bez tlustého svetru vážně neobejdete a zároveň jsou dlouhé temné hodiny pro cvakání jehlicemi jako stvořené.
Obchod v přízemí dřevěného domku byl doslova napchaný přízemi všech barev a vší síly – jednonitek, dvounitek, knotovek, tvídovek, mohérů, jednobarevných i melírovaných, ponožkových, na svetry i miminčích… Balík eur připravený na večeři se beznadějně přeměnil na tašku naditou tím nečekaným bohatstvím.
Nepřekvapilo mě, když jsem pak potkávala studentky – ostatně také studenty – jak si chvíle mezi přednáškami krátí s klubíčky. Ostatně ke krámku přiléhalo muzeum lidové tvorby, které mnoha a mnoha exponáty dokládalo, jak bohatou a dlouhou tradici tu tenhle typ tvorby má.
Čtěte také
U nás máme dnes pletení tak trochu spojené s něčím mimoběžným, zastaralým a trochu směšným – jako když ta dobrá duše svému milému pod hradem v Karpatech opletla nejen mužnou hruď a hlavu, ale i lesnickou flintu. V zákrytu mimo hlavní proud se ale během porevolučních let štrikování nepozorovaně stalo výlučnou činností skupiny zasvěcených, kteří – vlastně spíš které – uchovávají a dále rozvíjejí tajné vědění.
Obchody jako ve Finsku už máme taky, většinou na internetu. Máme i knihy a časopisy, nejčastěji za spoustu peněz, v lesklých vydáních, ale ty jsou spíš jen pro oko: jakési demo pro ty, které by se třeba nechaly zlákat do našich řad. Máme uzavřené skupiny na Facebooku, vlastní kanály na YouTube, a dokonce i tajné seance, včetně společných pletařských kurzů, víkendovek nebo večerních pronájmů kaváren zdaleka nejen pražských.
Koupit si svetr na tržnici je samozřejmě mnohem levnější. Trvá to pár minut, místo hodin a hodin s jehlicemi. Ty dlouhé hodiny ale přispívají k tomu, aby se neztratilo starobylé řemeslo. A aby se společně utužovaly vztahy – protože ty nakonec stejně zahřejí víc než sebetlustší vesta z angory.
Autorka je redaktorka Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
