Alena Scheinostová: Na pomlázku

Například to s tou velikonoční pomlázkou. Běhá po internetu takový vtípek, meme, jak by řekla mladá generace: obrázek, kde se lid ptá Ježíše, jak má oslavit jeho zmrtvýchvstání. A Ježíš odpovídá: „Nevím, chlapci, třeba vajíčka, zajíci, vyšlehat baby, něco v tom stylu.“

Čtěte také

Alena Scheinostová: Od Kerbera k Izajášovi

Tento šleh, který humornou formou tepe vyprázdněnost dnešních velikonočních oslav, názorně ukazuje, kolik vrstev mívají zvykové úkony i jak se vytrácí jejich smysl, když pozbudeme povědomí o jejich kořenech. A samozřejmě to, že je člověk tvor zároveň důstojný i skrznaskrz směšný.

Původně tu byla starověká slavnost semitských pastýřů z Blízkého východu, vděčných za to, že přežili další zimu a vrací se období rašící vegetace a rodících se jehňat, které zaručuje dostatek obživy na další rok.

Vyplavit pár toxinů

Na tyto svátky nasedla křesťanská tradice s propracovaným duchovním výkladem principů života a smrti a dobra a zla a pracující s mnoha silnými symboly, jako jsou voda, oheň, světlo, tma, postní nedostatek i sváteční hojnost.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Pražské Jezulátko

Když se pak křesťanství dostalo až k nám za Alpy, promíchalo se s tím, co jsme měli tady, s předkřesťanskými zvyklostmi a představami, jako je právě ta o životodárné omlazující moci narašených prutů. Dotyk předmětu přenáší své vlastnosti na toho, koho se dotkl, jak vystihl James Frazer v definici kontaktní magie z klasického díla Zlatá ratolest.

Proto máme u nás od středověku zachycené písemně, jak se muži a ženy navzájem šlehali jarními pruty, aby se něco z jejich síly a obnoveného mládí přeneslo také na ně. Přejete-li si na tomto místě nějakou tu špetku módního myšlení, šlehání pruty samozřejmě povzbuzuje krevní oběh, jak ví každý provozovatel finské sauny, a v důsledku se bezpochyby vyplavují z těla toxiny anebo aspoň něco podobného.

Sama bych tu ovšem hledala i trochu erotiky a nevázaného blbnutí, které pak mají za důsledek i ono plození nového života. Inu, předkům šlo v první řadě o to, aby rod přežil, a jejich zvyky a pověry měly vždy tvrdě pragmatický základ, jakkoli se nám dnes mohou zdát pohádkově romantické.

Alena Scheinostová|foto:Pavla Králová

V naší kulturně vykořeněné vesnici se s pomlázkou už nechodí. Nanejvýš tudy projdou děti a štěbetají něco o „hodech do provody“, aniž by jim někdo řekl, co to znamená, kdy byla o Velikonocích Provodní neděle a co se o ní dělalo. Dostanou vajíčko, čokoládu a jidáše s rozinkami, protože je správné dělat dětem radost.

Nemusím se tudíž vymezovat vůči „mlácení ženských“, jak dnes činí mnozí – a zvláště mnohé – z těch, kdo poukazují, že ve své nejhlouběji pokleslé násilnické a alkoholické podobě už dnes tenhle zvyk mnoho smyslu nemá. Můžu si v klidu zajít do sauny vyplavit tam pár toxinů a za to, že jsme doma přežili další zimu, poděkovat zase jinak. Ono to není totiž zas tak samozřejmé, za dávných předků stejně jako dnes.

Autorka je redaktorka Katolického týdeníku