Adam Černý: Třicet let od listopadu 1989 a svobodná média
Třicet let je obvykle dost dlouhá doba, aby se události daly posoudit s odstupem, bez přílišného zaujetí.
S hodnocením politické změny v listopadu 1989 to však – soudě podle letošních debat – nemusí být tak jednoduché. Důvody jsou dva. Prvním je tu i onde se měnící vztah k desetiletím vlády jedné strany a druhým analogicky vztah k tomu, co následovalo.
Čtěte také
Potíž je v tom, že vzpomínky nenapovídají vždy spolehlivě, protože když nejde o autentické dobové zápisky, zpětně vybavované dojmy jsou poznamenány vědomím a hodnocením toho, co následovalo.
Ze všech klamů nejsvůdnější bývá sebeklam a nostalgii lze odčarovat, když si vybavíme konkrétní situace, kvůli kterým mělo tolik lidí chuť před třiceti lety vyjít na náměstí a dát veřejně najevo svůj názor. Už jen tady musí zvonit ne tehdejší klíče, ale v dnešních uších. Vyjít na náměstí a dát najevo svůj názor má být něco výjimečného?
Odpověď je v jednoduchém a přece trochu záhadném slově svoboda. Pokaždé, když se v rozhlasu ozve hlas posluchače-stěžovatele, jehož názor se mi zrovna nemusí líbit, je dobré se probrat a připomenout si dobu, kdy se žádný posluchač-stěžovatel nikam nedovolal.
Nemravnost není trestná
Čtěte také
Na otázku, proč vyjít na náměstí a dát najevo svůj názor bylo něco výjimečného, by měli odpovídat ti, kteří naznačují, anebo dokonce bez ostychu tvrdí, že tehdy nebylo přece všechno špatné.
To lze tvrdit, jen pokud nostalgie vytěsnila z paměti města či obce, kde se maso prodávalo jen v pondělí a ve čtvrtek a kde dva tři druhy salámů byly k mání až v pátek a v sobotu, kdy dorazili chalupáři. Jak také jinak ve státě, kde nejvyšší vedení vládnoucí strany řešilo, proč není tak banální věc jako toaletní papír.
Tyto argumenty nemusí stačit, když dojde řeč na to, co po listopadu 1989 následovalo. Míra zklamání odpovídá míře očekávání. A kdo chce hledat viníky, musí pojmenovat, určit, kdo nese odpovědnost, a tady odpověď nemusí být pokaždé jednoduchá a jednoznačná.
Čtěte také
Nejen proto, že při všech přesunech majetku, kdy se majetek kdysi znárodněný soukromníkům restituoval nebo privatizoval, se viníci škod hledají těžko, a to ještě za předpokladu, že existuje ochota a vůle viníky hledat a potrestat. Z této atmosféry se vynořily české popřevratové fenomény jako tunelování nebo eufemismus politický podnikatel, označující někoho, kdo má rozsáhlý majetek, ale měl by velké potíže vysvětlit jeho původ.
Tady často platí nedávná slova soudkyně Moniky Křikavové, když vysvětlovala, proč nemohla postihnout to, co domlouvala bývalá šéfová Úřadu vlády právě s jedním takzvaným politickým podnikatelem – totiž že nemravnost není trestná.
Tady se dostáváme ke klíčovému srovnání. Odpovědi na otázky, proč to chtělo odvahu dát na náměstí najevo svůj názor a proč je důležité i dnes se ptát, kdo je za to či ono odpovědný, mají jedno společné. Aby bylo možné se ptát, potřebujete svobodu. Poznáte ji snadno. Podle toho, že nepohodlné otázky mohou a budou klást svobodná, nezávislá média.
Autor je komentátor Hospodářských novin
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.