Ondřej Neff: Srovnání výročí
Trochu se ostýchám mluvit tady o 17. listopadu, vždyť se minulý týden mluvilo skoro jen o tomto výročí a musí vás z toho už brnět hlava.
A teď si možná řeknete, tak on s tím zase začíná. Nějak mě ale nenapadá, o čem jiném bych se měl rozhovořit, když na nic jiného nemyslím. Třicet let uplynulo a je to jako mžik.
Čtěte také
Ono těch výročí bylo mnohem víc, jaksi se shlukly do jednoho chumlu. Výročí německé okupace. Loni sté výročí vzniku Československa: jen si to považte, sto let, to už je něco. Osmašedesátý rok, to bylo 50 let. A tak dále.
Když se nad těmi výročími pozastavím a zkoumám svůj vztah k nim, přijde mi zvláštní, jak rozdílné pocity prožívám. Když si představím 17. listopad a pomyslím na uplynulých 30 let, mám pocit radosti.
Ať se stalo, co se stalo během těch tří desetiletí, stalo se to proto, že jsme si to tady uvařili sami. Kuchaři se nám nemuseli vždycky líbit a někdy z jejich kuchyně vzešla šlichta. Byli jsme to ale my, kdo jim svěřil vařečku.
Semínko radosti
Zajímá mě srovnání s loňským 100. výročím 28. října. Republika tehdy nevznikla, stejně jako 17. listopadu před 30 lety bylo do pádu režimu ještě daleko. Byl to ovšem začátek něčeho, co nastartovalo nějaký historický proces.
Čtěte také
Rozumem chápu, co se tehdy stalo a k čemu to vedlo a jaké byly možnosti a nemožnosti. Ale citový vztah k tomu výročí mi jaksi chybí.
Ještě jako dítě, tedy hluboce za doby minulého režimu, dokonce za doby v jistém smyslu nejhorší, pamatuju na nostalgické, napůl utajené a hodně upřímné oslavy 28. října. Režim je tutlal, dokonce ho přejmenoval na den znárodnění, nic platné mu to nebylo. 28. říjen tu zůstal nepošpiněný a vzpomínal se s úctou a láskou.
Když se ohlédnu po jeho loňských oslavách, nějaké citové pohnutí v sobě nenajdu. Nedokážu zapomenout na další osmičky, mnichovskou a pak tu srpnovou. Nakonec byla ta republika jaksi zrušena úředním výnosem. Těžko tady udržet nějaké pozitivní pocity. Úcta, to jistě. Ale toho takřka nábožně radostného úžasu nad něčím, že se to stalo, to mi chybí.
Je to jistě dané i tím, že jsem 17. listopad před 30 lety prožíval a svým miniaturním dílkem se těch dějů účastnil. A tak, po 30 letech, na procházce Národní třídou, jsem se díval na ty malé děti, které sem přivedli rodiče. Měl jsem radost, že tu jsou a hodně jsem si přál, aby v nich zůstalo aspoň semínko radosti. Té radosti, kterou jsem v ten den prožíval já a jistě jsem v tom nebyl sám.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
