Zvířecí zemětřesení

17. prosinec 2012
Detail hlavy samečka skákavky srdnaté (Phidippus audax)

Americký fyziolog Peter Narins zkoumal další z možných komunikačních prostředků u živočichů, totiž otřesy půdy, které údery o zem některé druhy vyvolávají. Jak se ukázalo, hrají v dorozumívání zvířat významnou roli.

Ani ve zvířecí říši nebývá domluva vždycky jednoduchá. Třeba v tropické džungli Portorika panuje uprostřed noci takový rámus, že se živočichové musí doslova překřikovat. Žabáci tu ohlašují sokům hlasitým kvákáním nadvládu nad revírem a navíc inzerují své přednosti samičkám. Pomáhají si jak dovedou. Některé druhy jsou mistry ve „skákání do řeči“. Stačí, aby jejich konkurent jen na chvilku zmlknul, a už do kratičkého ticha křičí z plna hrdla. Ani to však nestačí. A tak hledají žáby náhradní komunikační kanály.

Portorická hvízdalka Leptodactylus albilabris při volání nadouvá vak po spodní čelistí. Před třiceti lety si vědci povšimli, že žába zároveň tluče stěnou nafouknutého vaku do bláta pod sebou. Americký fyziolog Peter Narins pojal podezření, že údery vaku o zem jsou další signál, který žabák vysílá do okolí. Jenže jak to prokázat, když zároveň s otřesy zaznívá i žabí skřehot?

Žába Leptodactylus albilabris

Pokusy s výrobou otřesů

Narins si vyrobil ze součástek rozbitého psacího stroje jakýsi umělý generátor otřesů půdy a s jeho pomocí se pokoušel napodobit žabí zemětřesení. Po troše tréninku se dopracoval k celkem věrné imitaci otřesů vydávaných žábou. Když Narins zabubnoval místo žabáka, okolní žabí samci rázem zmlkli, aby se vzápětí rozkřičeli o to větší silou. Odezva žab byla intenzivnější, když k nim otřesy přicházely z menší vzdálenosti. Narins z toho usoudil, že žáby podle otřesů určují, jak moc se jejich sok přiblížil.

Zemětřesná komunikace není výsadou žab. Mistrně ji ovládají i afričtí sloni. Není těžké si představit, jak se pod nohama těchto obrovských zvířat doslova třese zem. Sloni ale používají k rozechvění země hluboké zvuky s nízkou frekvencí, které vyluzují s chobotem přiloženým k zemi. V přírodě se tak dorozumívají i na vzdálenost několika kilometrů. Varují se například tímto způsobem před šelmami. Když vědci poslali slonímu stádu podzemím falešnou výstražnou zprávu v podobě nahrávky nízkofrekvenčního zvuku, adresáti se naklonili dopředu, na chvíli ustrnuli a naslouchali. Pak se shlukli do těsnější formace a vydali se na spěšný ústup. Bylo jasné, že falešná zpráva dokonale zabrala.

V poslední době se ukazuje, že dorozumívání prostřednictvím seismických signálů využívají překvapivě hojně i velmi malí bezobratlí tvorové – například hmyz nebo pavoukovci. Seismická komunikace patří zřejmě k nejrozšířenějším způsobům dorozumívání mezi živočichy. Věda však donedávna znala ze světa vibrací jen málo.

Páření skákavek druhu Phidippus clarus

Hřmotné námluvy

Mistrovství v seismické komunikaci dosáhli pavouci skákavky (Salticidae). Ti se pyšní mezi bezobratlými živočichy výjimečně dokonalým zrakem. V rámci námluv samečci předvádějí samičkám svá pestře zbarvená tělíčka vyzdobená roztodivným ochlupením či výběžky. Tuto barevnou show doprovázejí i jakýmisi tanci. Přitom vysílají do okolí i velmi komplikovaný vzor vibrací.

Tahle vibrační přehlídka má pro námluvy větší význam, než by se na první pohled zdálo. Když vědci slepili samečkům skákavek části těla voskem tak, aby sice mohli vystavovat na odiv své zbarvení, ale nemohli vyluzovat vibrace, bylo rázem po námluvách. Bez vibračních signálů viděla samička v samečkovi mnohem spíše potenciální kořist než partnera. Místo páření si na něm pochutnala.

Slíďák rodu Hogna carolinensis - ilustrační foto

K vibračním přeborníkům patří také pavouci slíďáci (Lycosidae). U těch tvoří vibrace hlavní způsob dorozumívání mezi samicí a samcem. Pokud nápadník neosloví svou vyvolenou příslušnou porcí otřesů půdy, k námluvám vůbec nedojde. Samec neschopný vyvolat lokální mikroskopické zemětřesení je pro samici prakticky neviditelný.

Člověk se vibracemi sice vědomě nedomlouvá, ale přesto nelze vyloučit, že je podvědomě vnímá a reaguje na ně. Když vědci porovnávali schopnost slonů a lidí zaznamenat vibrace, byli tlustokožci o poznání lepší. Výkon lidských dobrovolníků však vůbec nebyl špatný. Zajímavý důkaz o tom, že vnímáme vibrace ve světě kolem nás, přinesl výzkum neslyšících. Některé studie prokázaly, že tito lidé využívají svá jinak zahálející mozková centra pro vnímání zvuků k vnímání vibrací, jež zachytí citlivými konečky prstů.

Spustit audio
autor: Jaroslav Petr