Zuzana Válková: Pomsta kakaové sušenky
Konflikt se odehraje rychle a ve dvou fázích. Jeho dějištěm je dětské hřiště, protagonisty jsou dva chlapci a jedenáctileté rusovlasé děvče jménem Klára.
Výrostci se ve snaze opanovat prostor a podmanit si okolí dopouštějí několika taktických chyb. Chyba číslo jedna: vyberou si Kláru. Chyba číslo dvě: hází po ní písek. Chyba třetí: nepostřehnou, že nejpozději u druhé chyby měli skončit s omluvou za své bídné žití, a shodí ji z koloběžky.
Čtěte také
Klára ví, že řešit konflikt pláčem a stížností rodičům lze. Ovšem estetická stránka věci? Nulová. Dívka si počká. Nechá příkoří rozležet. Pak poprosí matku o balíček kulatých kakaových sušenek americké značky, o jaké se mezi dětmi mocně licituje. Seškrábe z nich vrstvu krému, nahradí ho štiplavou zubní pastou a vrátí je do obalu. Když se o ně o pár dní později s něžným úsměvem dělí, chlapci mají pocit, že zvítězili. Každý, kdo si teď představuje zpěněný škleb kluků slintajících kakao na asfalt, ví, že na bedně stojí Klára.
Odolná Klára
Čtěte také
Klářina životaschopnost se ovšem neprojevuje jen v dobře načasovaných bitvách mezi vrstevníky. Odolnost vůči újmě dokáže projevit i v situacích, kdy konflikt vyvolávají dospělí a jiné děti, konkrétně malé holčičky, si z nich odnášejí traumata. Jedním z nich je klíčící pochybnost, jindy přímo odpor k vlastnímu, sotva náctiletému tělu.
„S takovým panděrem se nediv, že neuděláš placku,“ slýchá Klára na tanečních trénincích a z nějakého důvodu se jí to nedotýká. „Ani mi neříkejte, čím jste se o prázdninách cpaly,“ žádá trenérka své svěřenkyně a sem tam jim zatlačí chodidlem do zad. Kláře je to – naštěstí – jedno. Její nejlepší kamarádce to ovšem druhdy jedno nebylo. Pohledem do zrcadla se trápí čtyři roky.
Posedlost jídlem
Odborníci na poruchy příjmu potravy u dětí varují, že s anorexií a bulimií do specializovaných poraden – kterých je navíc zoufale málo – přicházejí už i devítileté dívky. Rodiče zmiňují, že i pětileté holčičky jim dokážou vysvětlit, že „odpoledne se nejí ovoce“, případně že nebudou večeřet. „Jednou jsem si malou po koupání postavila na pračku,“ říká matka jedné z malých tanečnic ze stejného klubu, „dcera se na sebe podívala a zeptala se mě, jestli už je krásná. Jestli jsou jí konečně vidět žebra.“ Anorexii, komplikované psychické onemocnění, naštěstí není možné spustit jednou větou. Ale první, zkoumavý pohled do zrcadla se jí zařídit dá.
Co s takovou věcí na dálku? Člověk by možná, pro začátek, na někoho malinko ječel. Varianta drobné pomsty trenérce proslulé skvělými sportovními výsledky se – samozřejmě jen jako duševní cvičení – nabízí také. Namazat jí sušenky zubní pastou? Asi ne. Ale zabývají se tím rodiče dětí z kroužku? Těžko říct. Studio je slavné. Trenérka má autoritu. Klub je na malém městě. A tam si člověk často zazuří jen jednou.
Na dálku se toho dá dělat opravdu málo. Možná by pro začátek stačilo vzít na vědomí, že my, dospělí, často nezvládáme přiznat jídlu přiměřený status. Status paliva, potěšení, ale ne provinění. Civilizace posedlá jídlem – a fascinovaná výčitkami z jedení – by si mohla najít chytřejší téma. Přinejmenším proto, že málokterá holčička je fenomenálně nerozbitná jako slečna Klára.
Autorka je publicistka, působí na FF UK
Související
-
Zaostřeno na bulimii a anorexii od Andrey Skalické
Poruchy příjmu potravy postihují čím dál mladší dívky a chlapce. Děti i dospívající pacienti jsou také stále častěji hospitalizováni. Pomoct nabízí i v denním stacionáři.
-
Mentální anorexie poškozuje zrak
Dívky, které trpí mentální anorexií a v zájmu zkreslených představ o kráse odmítají jídlo, si podle nové studie mohou závažně poškozovat zrak.
-
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
