Zuzana Válková: Dobro, zlo a judo

Chlapec přitom vstřebává novou zkušenost. Přišel na třetí trénink juda, kde mu na začátku vysvětlili, jaká ve sportu platí pravidla, a přesto dostal od stejně starého judisty v zácviku nabančeno ve chvíli, kdy se sensei, učitel, díval jinam. Kluk tu zradu nechápe. Sám by slovo nikdy neporušil. Nikdy by ho nenapadlo způsobovat druhému bolest, a ještě mu přitom šeptat do obličeje, že je neschopný nýmand. Přičemž nýmand je velmi veřejnoprávní verze slova, které onoho dne znectilo tatami ve školní tělocvičně.

Čtěte také

Zuzana Válková: Další hluboce lidský příběh

Víc než rána do hlavy loktem, kterou chlapec utržil, ho samozřejmě ochromila skutečnost, že existují situace, ve kterých neplatí žádná pravidla. Řídí je nahodilost a zvůle, a pokud je za nimi plán, pak onen plán nemá srozumitelnou motivaci. Touha někomu ublížit ve prospěch vlastní moci nebo ega je… Inu, taková ambice je dána jen někomu. Otázka, jestli potlučený kluk sígrovi jednu vrazil, anebo ho aspoň načutl do holeně, je zbytečná. Někteří lidé – a děti jsou lidé – potřebují k použití síly teprve dovést. I proto je, koneckonců, posíláme na judo.

Nevyžádaná rada

„No jo, kluk se musí otrkat, to se nedá nic dělat,“ říkáme blahosklonně my, dospělí, přičemž vysoké procento z nás nedovede adekvátně zareagovat na aroganci, manipulaci, slovní útok, o fyzickém násilí nemluvě. Přihlížíme vnitřnímu zápasu dobrých lidí v našem okolí, na které tu a tam poštěkává vítěz pralesní ligy a oni zvažují, jestli zareagují hned, nebo až potom, jestli to, co řeknou, bude přiměřené okolnostem, zdali to konflikt nezhorší, případně není-li projevem vyššího bytí nechat tu drzost prostě vyšumět.

Čtěte také

Zuzana Válková: Urna od Kobylího rybníka

Fascinující podívaná se z toho stává v situacích, kdy takzvané dobro – anebo přinejmenším společenská dohoda, její pravidla a normy – čelí veksláctví, sprostotě a utilitarismu uvnitř veřejných institucí. Odrostlí sígři ze základek i kápové od sjezdovek se v nich řídí pravidlem, že co není zakázáno, je povoleno. Slast z nepostižitelnosti musí být omamná: v čem mi nezabráníš, to ti udělám. A budu se dívat, jak komicky se u toho rozčiluješ.

Střet dvou světů

Střet světa, který se řídí pravidly, a světa, který je využívá po svém – a zároveň se jim směje –, má zvláštní dynamiku. Zatímco zlo jako voda z kanálu nateče kamkoliv, dobro se rozmýšlí, jestli se mu vůbec někam chce. Zlo vyráží proti překážkám s jistotou, že řada z nich bude křehčích, než se zdálo, přičemž dobro postává nad mapou a dumá, jestli vyrazí po červené, nebo modré. Zlo počítá s ranami, které nakonec neutrží. Dobro často ani nenapadne, že by mu mohla jedna přiletět. Zlo přemýšlí o tah napřed, dobro nemívá plán B.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Těžko říct, jak sprostotu vymést aspoň z institucí; úplně vymýtit ji nelze. Na judo se každopádně dá chodit v každém věku. Člověk se už sice profíkem nestane, ale zkušenost s řízenou agresí má skvělé vedlejší účinky. Bojovník amatér začne přemýšlet o situacích, kdy má a nemá cenu se bránit. Dokonce k tomu dostane chuť. Situace, ve kterých lidé uhýbají prachobyčejné drzosti, mu začnou připadat nesnesitelné. A uvědomí si, že i když nemůže vyhrát – i když třeba nakonec musí vzít roha –, občas má cenu padoucha prostě načutnout do holeně.

Autorka je publicistka