Zuzana Válková: Odvaž se a věř

Číšník za nimi už nějakou chvíli nechodí: vidí, že se tu zakrátko odehraje hovor H nebo polibek P. Dívka v tu chvíli ještě neví, že se za deset let stane oblíbenou učitelkou. Zato chlapec už ví, že bude do deseti let slavný.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Obnova důvěry v demokracii jako předpoklad řešení krize

„Mám ale takový problém a neumím si s ním poradit,“ nadechne se kluk. Vidí, že může děvčeti důvěřovat. „Povídej,“ vyzve ho slečna, odhodlaná starosti svého šampiona vyřešit i násilím. „Přál bych si, aby všichni lidi byli stejně dobří jako já, abych si jich mohl vážit,“ svěří se mladík s výrazem postřeleného srnce. Dívka se zasměje. Pak si všimne, že se směje sama, a tak přestane. „A proč chodíš se mnou, když víš, že já tak dobrá nejsem?“ zeptá se a věří, že se to celé vysvětlí jeho vytříbeným smyslem pro humor.

„Lidem, které mám rád, leccos odpustím,“ odpoví mladík a konečně se usměje. Ano, přejde všechny její chyby, tak bude velkorysý. Pak se skloní k polibku P. Dívka si ještě pár okamžiků namlouvá, že to bude nějaká mýlka. Doprovodí chlapce na vlak. Když se vrátí domů, prudce se jí zhorší nálada. Dojde jí, co se U Báby dozvěděla, a rozejde se s chlapcem esemeskou. Inu, svět je kruté místo. Ale důvěra, důvěra je fascinující záležitost.

Praktická věc

Čtěte také

Petr Šabata: Řeči o nedostatku důvěry jsou plané

Na první pohled totiž působí jako abstraktní ideál, ctnost, o niž mají usilovat milenci a ušlechtilé duše. Vypadá jako růžová poleva na dortu šťastného lidstva. Ale čím déle ji člověk obrací v ruce, tím víc si všímá, že jde o vrcholně praktický princip, bez kterého nefunguje vůbec nic.

I proto se dá mluvit o společnostech založených na důvěře: každé ráno, když odcházíme z domova, spoléháme na mohutnou soustavu nedokonalých jistot. Třeba že nám soused odpoví na pozdrav. Že nám účetní pošle výplatu. Nebo že pro nás přijede sanitka, když zjistíme, že kolega flink dostal přidáno. Kolik nezklamané důvěry je potřeba k tomu, abychom prožili jeden obyčejně příjemný den?

Společenskovědní experti léta zkoumají aspekty veřejné správy v zemích, které jsou důvěrou prostoupené víc než jiné, obvykle jde o severské země, jako je Finsko, Norsko nebo Švédsko. Laik ze studií vyčte, že společnosti s vyšší důvěrou k institucím lépe zvládají krize, což je úspěch, který se možná zase propisuje do vztahů mezi lidmi: občané mají důvěru, že „celek“ pracuje pro ně, a i proto mají víc sebevědomí k tomu, aby si vzájemně pomáhali.

Správně si vybrat

Jindy však má tahle sladká, povzbuzující důvěra pachuť závislosti. Jde o situace, kdy se musíme spolehnout, že to, co nám druhý říká, je pravda, protože jinou možnost nemáme. V pandemických okolnostech to není žádná novinka: vyber si svého odborníka, přijmi svá opatření a pak doufej, že tím neublížíš sobě, někomu jinému nebo svým právům. Téma se navíc pořád vrací: naposledy se připomnělo třeba v debatě o očkování dětí proti covidu-19.

Zodpovědný zájemce o stav věci tedy zapíná vzdělávací pořad. V televizi rokuje pětičlenný expertní panel. Divák tři hosty zná a umí si je zařadit, dva zbývající nikoliv. Po zkušenostech s jistými odborníky z loňského roku si říká: poznám, který z nich je přesvědčený, že lidstvo se nám poněkud přemnožilo? Uhodnu, který z nich neumí nebo nechce pracovat s daty?

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Oslabená možnost důvěry člověku kazí náladu. Má pocit, že svět ho o něco připravil. Jenže pak ho poraženectví přestane bavit. Důvěra, koneckonců, není dar. Je to práce. Třeba schopnost dodržet slovo... Anebo vůle odhalit narcise, který chce být slavný.

Autorka je publicistka, působí na FF UK