Zuzana Válková: Urna od Kobylího rybníka

3. říjen 2021

Nejdřív se zdálo, že pojmenovat maloměstskou nákupní zónu „OC Rybník“ je další místní sebeironický vtip. Člověk může své rodné město znát, jak chce dlouho, klidně i 38 let, ale stejně bude nejdřív předpokládat, že tu zas někdo projevil vytříbený smysl pro humor.

Když už je v blízkosti řetězců legendární neprůchozí pasáž Moravolend a naproti ní opravdový rybník – ten se jmenuje Kobylí –, zóna se patrně nemůže jmenovat „Esplanáda“ nebo třeba „Fénix“. I když v moravskoslezských Sudetech by se leccos mohlo jmenovat „Fénix“.

Čtěte také

Jenže OC Rybník je prý míněn vážně. Dobrá. Je to roztomilé. Stejně jako je rozkošný opršalý stánek McBruntál’s, kde prý dělají – anebo aspoň dělali – solidní hotovky.

Tohle malé město má smysl pro humor, byť často bezděký, a existuje o něm málo vtipů, které místní ještě neslyšeli. Vážně, znáte-li vtip o Bruntále, je pravděpodobné, že nemá cenu ho vyprávět. Vždycky se navíc odněkud vynoří reálná historka, která fikci překoná: třeba ta, jak se v místním očkovacím centru kdosi vyjádřil, že si přeje, aby sestra vpíchla půlku vakcíny proti covidu do připraveného pomeranče. Lidová moudrost totiž praví, že když si člověk nechá aplikovat jen půlku dávky, ohrozí své zdraví méně; jakou roli v této věci hraje z domova přinesený citrus, bohužel není jasné. Ale možná to nějak souvisí s 3D sítěmi. Anebo s těmi 5G? Takové přetížení, piloti stíhaček by mohli vyprávět.

Výsměch, lítost, strach

Čtěte také

Humor – ale spíš posměch – je ostatně jedním ze způsobů, jak se velkoměstské obyvatelstvo vyrovnává se zprávami z regionů, které se ne a ne zařadit do ligy oblastí, kde se takzvaně krásně volí.

Před volbami je tohle napětí obzvlášť cítit: která část republiky nám opět „epochálně selže“, říkají si měšťané, a pošle nám do čela některého z populistických bařtipánů? Mnohý městský liberál už tuší, nad jakými regiony se slovy „já jsem to říkal“ po volbách zalomí rukama. Kromě Moravskoslezského kraje je mezi obvyklými podezřelými Karlovarsko a Ústecko. A kdo ví, jak dopadne Vysočina.

Kraje, kterým je zvenčí těžko porozumět, protože je trápí strukturální problémy s hlubokými vazbami na dějiny 20. století, bývá nejjednodušší odbavit třemi typy reakcí. Tou první je zmiňovaný výsměch. Sběr historek, které člověka utvrdí v tom, že „oni“ jsou jiní než my. My, co jsme to prokoukli a máme nadhled. Co nám taky zbývá, s takovým břemenem v zádech?

Čtěte také

Druhou tendencí je sledovat zprávy z těchto částí země se spravedlivě znepokojeným výrazem a vyprávět si o neřešitelných problémech, jejichž existence člověku připomíná, jak dobře se má hlavně proto, že žije jinde. Nicméně v závěsu za tímto druhem planutí pro pravdu se táhne ještě jedna emoce, která ničemu nepomáhá: lítost. O tu nikdo nestojí. Kromě toho, že je urážlivá, taky paralyzuje.

Poslední emocí, která se váže k volbě „těch druhých“, je strach. Dospělý člověk z centra pochopitelně dělá jakoby nic: čeho by se bál? Selských bouří? Dělá raději, že taková místa na mapě neexistují. Nechá protiočkovací plakáty viset tam, kde jsou, třeba u Kobylího rybníka, a věří, že je budou všichni ignorovat.

Zuzana Válková

Pokud zním, jako bych měla jedinou správnou odpověď na otázku, jak se spravedlivě vztahovat k místům, která jsou v rámci státu „naše“, ale přesto „jiná“, pak nemám. Mám jen návrh. Možná stačí představit si člověka se slušnou sociální inteligencí, který velice spolehlivě pozná výsměch, lítost i strach. Tento typ dispozice se v žádných průzkumech neukazuje, protože se těžko měří. Dotyčný i dotyčná mají smysl pro humor. Ale k němu ještě dvě děti a třináct tisíc hrubého. V blízkosti OC Rybník.

Autorka je publicistka, působí na FF UK

autor: Zuzana Válková
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka