Zuzana Válková: Lekce z pomoci profesora Kolmera
Rádi bychom slyšeli, že se má dobře, viděli, že je optimisticky naladěný, ale taková věc se nedá objednat. Gejzír drobných radostí se od vesmíru nedá požadovat ani pro člověka, který by ho zasluhoval víc než kdo jiný. I když, kdo ví, jestli by takový cukrkandl pana profesora neotravoval.
Felix Kolmer, dnes 99letý akademik, který do svých 96 let přednášel akustiku na FAMU i ČVUT a v oboru si získal mezinárodní renomé, bude spíš na ironii. Naslouchá nám s jedním koutkem zdvihnutým k úsměvu a lakonicky odbaví každou naivní otázku. Je ovšem zvyklý vyprávět i o věcech, na které se člověku neptá snadno.
Čtěte také
Dnes jsme s ním však nepřišli rozebírat těžké věci: naopak. Zajímá nás, co má rád. Co ho těší. O čem přemýšlí, když namáhá tělo při jednom ze svých vycházkových okruhů po zahradě domu s pečovatelskou službou. „Abych neupad’,“ odpoví profesor Kolmer a pozdvihne obočí. No jistě. Ono to s chodítkem v proměnlivém terénu na hlubokomyslné úvahy nebude. Zvedlo mu aspoň náladu, když nedávno přebíral nejvyšší rakouské státní vyznamenání?
„Já jsem zvyklej,“ řekne a pozvedne k úsměvu i druhý koutek. Jeho odpověď neobsahuje ani zrnko pýchy. Jen docela přesně odráží mimochodnost našeho světa: za některé věci se nedá dost poděkovat, nedají se vynahradit a nedá se za ně ani omluvit. Přesto se to musí aspoň zkoušet. Felixi Kolmerovi se nedá dost poděkovat za to, že strávil desítky let připomínáním osudů obětí holocaustu.
Projevovat nahodilé laskavosti
Za to, že našel únikovou cestu z Terezína, kam ho odvezli s prvním transportem v roce 1941, za to, že útěk dvakrát vyzkoušel, ale pokaždé se do tábora vrátil, aby o cestě mohl říct kamarádům z odboje. Anebo za to, že v Auschwitz rozmlouval vězňům sebevraždy. Osvobození se Felix Kolmer dočkal až v táboře Friedland, dnešním polském Mieroszówu. S pomáháním ale nikdy nepřestal: v jeho pojetí nejde o princip, který se v lepších časech vypne.
„V táborech jsem pomáhal, protože to pro mě byl zákon. Dal jsem skautský slib. Tehdy jsem si neuvědomoval, jak moc tím pomáhám i sám sobě. Došlo mi to až spoustu let po válce,“ říká Felix Kolmer. „V Auschwitz byl taky jeden Vídeňan, který o tom pak napsal takovou hezkou knížku,“ zmíní. „Myslíte Viktora Frankla?“ opatrně si tipnu slavného rakouského psychologa a zakladatele logoterapie, vědce, který hledání smyslu postavil do středu lidského snažení. A mínil, že jedním ze způsobů, jak se ho dá dobrat, je překonat se ve prospěch někoho jiného. Felix Kolmer s úsměvem přikývne: Ano, byl to Frankl.
Aniž si to uvědomuji, má představivost v jeho příběhu znovu hledá spravedlnost. Symetrii. „Máte pocit, že ostatní lidé vám v životě pomáhali stejnou měrou jako vy jim?“ ptám se, přesvědčená, že to tak přeci musí být: je-li člověk spíše dobrý, jsou lidé v jeho blízkosti spíše dobří. „Ani ne,“ odvětí starý pán. „Co jsem si všiml, častěji se snažili ze složitých situací spíš vybruslit.“
Mou první reakcí je zklamání. O tři dny později se dostaví jiná úvaha. Přemýšlet o tom, zdali by byl člověk schopen takové statečnosti jako Felix Kolmer, je zbytečné. V jeho osudu ovšem sehrála zásadní roli i drobná gesta – přimhouřené oko kolemjdoucího, ochota cizího člověka podělit se o důležitou informaci anebo prostě jen dodržet slovo. Jinak řečeno, na velké hrdinství se natrénovat nedá. Zato nahodilé laskavosti se dají projevovat každý den.
Autorka je publicistka, působí na FF UK
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
