Zuzana Válková: Další hluboce lidský příběh

17. říjen 2021

Kromě příjmové chudoby trpí část zaměstnanců také chudobou časovou. Pozornost jí věnují světové instituce i vědci, ale u nás se o ní příliš nemluví.

I v té části roku, kdy jsou dny nejdelší, vstává za šera, protože dostat se autobusem na sedmou ranní do práce jinak není možné. S příchodem podzimu, ale hlavně v zimě, vídá denní světlo přes sklo skleněné kukaně. Má to prý své výhody: nevidět svůj byt zalitý sluncem člověku šetří stres z pohledu na prach usazující se na nábytku.

Tahle příjemná paní středního věku, říkejme jí třeba Kateřina, protože Kateřina je milé jméno, pracuje na vrátnici velkého potravinového řetězce a v popisu práce má evidenci kamionů dovážejících zboží.

Čtěte také

S kolegy z vrátnice si vedou žebříček, se kterými národnostmi je zdaleka nejhorší pořízení. Nedělají to z xenofobie, ale proto, aby byli schopní odhadnout, který kolega s přeslechy z angličtiny, polštiny nebo dokonce rumunštiny bude schopný z řidičů vytáhnout alespoň základní údaje o tom, s čím do skladů přijíždějí. Nemělo by se to asi říkat, ale Poláci jsou prý bezkonkurenčně nejhorší řidiči, kteří sotva trefí mezi dva sloupky, přičemž rumunské kamioňáky často není možné odbavit ani zbytkovou francouzštinou, v zemi kdysi rozšířenou.

Padesátiletá Kateřina je agenturní pracovnice, jejím zaměstnavatelem tedy není úhledný německý korporát, kterého by rutinní porušování zákoníku práce, jakému je Kateřina vystavována, vyděsilo k smrti. Agenturu zákoník neděsí, protože případní stěžovatelé, nadto kolem padesátky, by byli sami proti sobě: nechceš tu být? Tak pá, říkají zaměstnancům, přestože je ve skutečnosti jímá panika z nedostatku lidí.

Časová chudoba

Čtěte také

Kateřina slouží dvanácti – až čtrnáctihodinové směny prakticky bez dovolené, a když už jeden nebo dva dny volna má, vypíná si telefon, aby se ji šéf nepokoušel vydírat k přijetí extra směny. O volných dnech se jí tedy nedovolá ani rodina.

Kateřinin příběh není jen ukázkovým příkladem příjmové chudoby – dáma vydělává kolem 12 tisíc hrubého měsíčně a živí z nich dvě děti – ale také jiného fenoménu. Je jím časová chudoba, problém, kterému se věnuje Světová zdravotnická organizace, vědci z Harvardu a v loňském roce ji pojednal i časopis Nature, ale u nás se o ní příliš nemluví.

Jedná se o stav, který člověku znemožňuje obstarávat cokoliv jiného než jen prosté přežití, a zároveň se neslučuje s možností jakkoliv svou situaci zlepšit, protože hledání příležitostí nebo přecházení jednoho místa na lepší si opět vyžaduje nedostatkový faktor: čas.

Čtěte také

Když si člověk chce trochu ulehčit, mávne nad historkami z vrátnice rukou: jednak je to zase další hluboce lidský příběh, mezi novináři zavedené „háelpéčko“, které o stavu české společnosti nic neříká – od toho tu jsou jen analýzy a statistiky –, nadto jde o problém takzvaně levicový. Od otravného sociálního alarmismu jsou tu jiní, říkáme si, a pak se modlíme, aby se nám to nevymstilo ve volbách.

Časová chudoba je, troufnu si říci, problém, který by měl zajímat každého, komu vyhovuje povolební politický trend a nerad by viděl nový obrat k populistům nebo vlastenčícím radikálům.

Časová chudoba totiž znamená i to, že část obyvatel se svých nadřízených ptá, jestli může na toaletu, jestli se může najíst, jestli opravdu musí zůstávat v práci déle, než má ve smlouvě a jestli musí přijít do práce, i když tam být nemá. Jsou to lidé, kteří nemají čas na rodinu, základní péči o zdraví, o koníčcích nemluvě. Ptát se, jestli mají čas studovat si výhody členství v Evropské unii, ověřovat informace o vakcínách nebo myslet na důchod, je zbytečné. Dělali by to na úkor vlastního spánku. Paní Kateřina radši na úkor svého spánku smaží kolegům z vrátnice bramboráky.

Autorka je publicistka

autor: Zuzana Válková
Spustit audio