Život v ukrajinském Charkově je jako na jiné galaxii. Čas tam má jinou rychlost i hodnotu, říká novinářka a spisovatelka Adéla Knapová

Dobře přitom samozřejmě věděla, že jede do válkou sužovaného města, dnes se tam už téměř dva roky vrací, protože se v Charkově rozhodla psát a žít – kromě toho se tam zamilovala.

Válkou zničené sídliště Saltivka v Charkově|foto:Profimedia

„Tím, že jsem se tam rozhodla bydlet, přijala jsem i jiné paradigma života. Dokážu si uvědomit, že každá minuta je pro mě strašně drahá a vzácná a člověk vytěsní i útoky. Je totiž tolik...“

Charkov je tavící kotel celé Ukrajiny.
Adéla Knapová

„Pokud bomba dopadne na okraj města, v centru to neslyšíme, ale víme... A já vím, že právě v tuto chvíli mohli zemřít i mí blízcí a přátelé. Vím, že u domu už nemusí stát ani mé auto, nebo už neexistuje můj byt. A všechno musím přijmout – jen tak tam můžu žít. Pokud se budete ale neustále bát, musíte někam utéct.“

Lásky: Charkov a Charkovan 

Knapová je novinářkou už dlouho, jezdila i za migranty, zažila nejednu nebezpečnou situaci. Ale Ukrajina je podle ní jiný šálek kávy. „Když jsem se zamilovala, můj život získal ještě další rozměr. Protože pokud je tou láskou Charkovan, který město nikdy, dokud bude válka, neopustí, protože je to jeho město, nemáte na výběr.“ 

Čtěte také

Charkov vypadá jako Berlín v roce 1945. Mír si na Ukrajině přeje stále více lidí, popisuje reportér

„Nemůžu ani odjet zpátky do Česka, jak všichni čekali, a za půl roku se tam vrátit a zas s ním na chvíli být. Protože nevíte, jestli třeba týden po vašem odjezdu bude ještě žít. Najednou čas získává úplně jinou rychlost, všechno tam má jinou hodnotu, takže ani já nemůžu dělat jen nějaká polovičatá rozhodnutí.“ 

„Protože každé rozhodnutí, které udělám, je naprosto existenciální. Z pohodového života české novinářky a spisovatelky z Malé Strany, která měla život víceméně nalinkovaný, jsem se najednou ocitla v jiné galaxii. To totiž je jiná země, jiný časoprostor. Ano, rozhodla jsem se tuto realitu přijmout a doufám, že ji zvládnu,“ upřímně prozrazuje.

Novináři a drásavé obrázky 

To, co se na Ukrajině děje, víme díky novinářům a televizním či dokumentárním štábům. Knapová v jedné ze svých povídek píše, že bez drásavých obrazů by pro ně válka nebyla komplet. Mnohdy navíc skutečnost nepopisují, ale sami vytvářejí.

„Myslím si to – nejen o této válce, ale obecně to tak je. Tím, že tam ale přes rok žiju, vnímám, jak na to reaguje i společnost.“

Dům v Charkově po útoku|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

„Jsou tam štáby z Ukrajiny a celého světa, Charkov je přitahuje, protože je to unikátní místo. Charkov je totiž tavicí kotel celé Ukrajiny. I umělci z Kyjeva a z jiných částí jezdí do Charkova aspoň na pár dní, když to vypadá, že bude trošku míň útoků. Chtějí totiž vidět, jak se tam žije a nasát atmosféru. Charkov je neuvěřitelné místo, těžko se to popisuje.“

„Taky jsem tam ale viděla propastný rozdíl mezi dobrou a špatnou novinařinou. Ti špatní, a nejenom novináři, ale i dokumentaristi, už tam jeli s tím, že mají syžet, tedy námět napsaný a jen to potřebovali natočit – a tyto ,obrázky‘ hledali cíleně – tohle ale pro mne jako novinářku bylo vždy nepřijatelné, nejen ve válce.“

Jsme pro ně jako na safari

„Pro tyto novináře je Charkov safari, což se vžilo i mezi místními. Jsou totiž pozorováni těmi šťastnějšími, kteří vzápětí odjedou do bezpečí. Takže se běžně stává, že přijedou velké štáby, lidé z nich se samozřejmě neustále bojí, na všechny křičí a mají pocit, že jim patří celý svět.“

Čtěte také

Charkov opustila polovina obyvatel, Valerie se ale vrátila. Chtěla především pomoct rodině

„A pak obsadí všechny stoly restaurací a neustále jen jedí. Charkov na první pohled vypadá jako město, které funguje, ale musíte si uvědomit, že leží jen nějakých 30 kilometrů od Ruska, 15 kilometrů od frontové linie – a vydělávat peníze a mít jich dostatek, je velký kumšt. Pokud tedy nejste napojení na nějakou humanitární pomoc a nekradete z ní.“

„Život je tam náročný a v okamžiku, kdy tito ,novináři‘ dávají na obdiv peníze, které pro ně nic neznamenají – nebo se vyptávají, jestli místním někdo neumřel a jak se přitom cítili – je to jako v safari. Nemůžete se tak divit, že Charkovanům tuhnou pohledy, jen když slyší, že mají přijet novináři. Osobně mě to mrzí, protože si to beru osobně,“ dodává.

Celé Hovory najdete v audiozáznamu, poslechněte si víc, ptá se Petr Vizina.