Ze socialismu k vlastnímu podnikání. Poslechněte si, jak malá privatizace změnila lidem život

V zasedací síni pražského magistrátu, která už zažila leccos, například v roce 1969 hanebné odhlasování smlouvy o pobytu okupačních sovětských vojsk, se 26. ledna 1991 tlačily zástupy novinářů z médií domácích i cizozemských, nechyběla třeba BBC nebo německé veřejnoprávní kanály.

Čtěte také

Nic bych neměnil. Privatizaci jsme dělali v dobré víře, tvrdí „tvář české privatizace“ Češka

Toho dne se totiž konala první dražba malé privatizace. Ivo Gavlas byl licitátorem na této dražbě a, jak vzpomíná, bylo to velkolepé představení, při kterém se nesměla udělat jediná chyba, na ty se totiž čekalo.

Kromě deseti šťastných majitelů dražebních jednotek, mezi kterými byly prodejny ovoce a zeleniny, ale i celá samoobsluha, o níž bude ještě řeč, se samozřejmě na magistrátu shromáždili povětšinou zvědavci, kteří nic podobného dosud neměli možnost vidět. Chtěli se samozřejmě i přiučit, jak se taková věc dělá a zda by se do budoucna chtěli také zúčastnit.

Ivo Gavlas se na svoji práci pečlivě připravoval, dokonce si cvičil dražby nanečisto s pomocí svých bývalých spolužáků z Vysoké školy ekonomické (VŠE). Nakonec se tato práce stala jeho dalším osudem až dodneška, stal se majitelem vlastní aukční kanceláře. V jeho případě bylo tím zlomem náhodné setkání na pražské ulici s tehdejším ministrem pro privatizaci Tomášem Ježkem, který mu nabídl účast na celém procesu.

Vydražená Mototechna

Při první aukci seděl v hledišti i Bedřich Danda, muž, který pracoval v těchto i dalších letech jako předseda představenstva Sdružení podnikatelů a živnostníků České republiky a nemálo se zasazoval o férové a srozumitelné prostředí pro malé podnikatele v Česku.

Sám se malé privatizace zúčastnil několikrát a jako majitel vydražené Mototechny na Náměstí republiky v Praze čelil později velmi ambivalentní zkušenosti se státní správou.

Žena, která zahájila privatizaci prodejen

A do třetice – přímou účastnicí dražby z 26. ledna 1991 byla Anna Wertheimová, jejíž rodina vlastní samoobsluhu na pražské Zbraslavi dodnes, celých třicet let.

Se svou samoobsluhou zažila několik velmi tvrdých let, hned v prvním čtvrt roce čelila uzavírce celé ulice, kdy obchod tak tak přežil, ale nakonec se ona a její spolupracovníci i rodina dokázali se všemi nesnázemi poprat.

Nejlepší fáze privatizace

Ve srovnání s velkou privatizací, se kterou jsou dodnes spojené nevyjasněné skandály a tunelování ve velkém, je příběh malé privatizace dodnes považován za úspěšný.

Čtěte také

Kuponová privatizace byla takovou šokovou terapií, myslí si historik

I když většina provozoven dávno změnila své majitele nebo zanikla, i když to byl pro mnohé skok do ledové vody plné právních i finančních nejasností, především nedořešených vlastnických vztahů budov, patřilo to prostě k riziku doby, které byli lidé ochotni podstoupit.

Někteří s motivací rychlého zisku, ale většinou s touhou konečně pracovat svobodně, protože měli povětšinou už plné zuby státního dirigismu a stavu, kdy jejich pracovišti skrytě či otevřeně šéfovala strana huhlající cosi o lepších zítřcích, zatímco v obchodě chyběl občas i toaletní papír či základní potraviny.

Kde na to mohli vzít?

Navzdory tomu, co si myslel lid obecný, že totiž se zprivatizované prodejny stanou eldorádem veksláků a především zahraničních zájemců, kteří prodejny za hubičku vykoupí, se většina nových majitelů musela na léta zadlužit, aby vůbec mohla začít podnikat, a dlužno dodat, že úroky byly tehdy velmi tvrdé.

Zásadním limitem byly pouze dvouleté, po prvních úpravách pak pětileté nájemní smlouvy. Navíc domy, ve kterých se provozovny nacházely, patřily pochopitelně státu nebo mířily do restituce, a tím bylo zaděláno na budoucí problémy.

Čtěte také

Debata už se nevede o členství v KSČ nebo StB. Ale o tom, co jste dělali v 90. letech, míní komentátor Eichler

Přesto do toho budoucí soukromí pekaři, obchodníci s ovocem a zeleninou, automechanici, obuvníci, opraváři elektroniky i další profese šly dobrovolně a často s nadšením. Společně se jim tak od počátku roku 1991 podařilo znovu probudit obchodního ducha malých živnostníků, bez kterých si dnes neumíme život našich měst a vesnic představit.

Přestože jsou v posledních letech vystaveni nejenom konkurenci nadnárodních řetězců, ale často velmi nevlídnému zacházení ze strany státu.

Měli jsme v tomto smyslu co napravovat, protože když si Miloš Jakeš při svém slavném projevu v Červeném Hrádku stýskal, že „tu jsme to s tou socializací trochu přešvihli“ a stavěl se tak vlastně za obnovení živností (hle, reformista!), pak měl nepochybně pravdu.

Českoslovenští komunisté po únoru 1948 drobné podnikání zlikvidovali dokonale. Byli v tom důslednější než soudruzi v některých dalších zemích východního bloku – například v NDR jste si po celou dobu komunismu mohli alespoň koupit chleba u soukromého pekaře nebo si nechat postavit skříň u soukromého truhláře.

V Československu se začínalo znovu od nuly.

Malou privatizací provází Téma Plus Jana Sedmidubského. Poslechněte si to.