Kuponová privatizace byla takovou šokovou terapií, myslí si historik

Československo bylo v odlišné situaci i proti dalším zemím komunistického bloku, protože míra státního majetku byla mimořádně vysoká. Vzniklo tak Prohlášení Občanského fóra Co chceme autorů Daniel Kroupa a Václav Klaus (26. listopadu 1989).

„Musíme opustit dosavadní způsob hospodaření.(...) Chceme vytvořit rozvinutý, byrokratickými zásahy nedeformovaný trh. Jeho úspěšné fungování je podmíněno rozbitím monopolních pozic dnešních velkých podniků a vytvořením skutečné konkurence. (...) To může vzniknout jedině na základě souběžné, rovnoprávné existence různých typů vlastnictví a postupným otevíráním naší ekonomiky světu.“

Čtěte také

Kuponová privatizace. V Česku dodnes bolí rány z rychlé ekonomické transformace

Zajímavostí je, že plány na ekonomickou transformaci zpracovávali o pár dnů dřív i sami komunisté. I to je důkaz, že stav naší ekonomiky a národního hospodářství byl v neradostné situaci. Otázkou zůstává, jestli by to v totalitním státě bylo reálné.

„Můj osobní názor je spíš skeptický, ale například Čína je příkladem, kdy zachovala diktaturu, zároveň probíhá radikální ekonomická transformace. Věřím, že takovou cestou by tehdejší Československo nešlo,“ soudí host pořadu a historik Jakub Rákosník.

Ojedinělý projekt

Ekonomická transformace zahrnovala restituce, malou privatizaci, dražby, přímý prodej a kuponovou privatizaci, tedy velkou privatizaci. Původně měla mít dvě vlny a každé se účastnilo na 6 milionů lidí. Jen se zaregistrovali a koupili kuponovou knížku za tisíc korun.

Čtěte také

OHLÉDNUTÍ: Kuponová privatizace dodnes vzbuzuje emoce

Nakonec byly vlny tři, ta poslední – neplánovaná – proběhla v roce 1995, a týkala se skupování některých akcií v držení drobných akcionářů.

Kupujícími byly finanční skupiny, privatizační fondy, banky. Prodělali jen drobní akcionáři , protože „jejich majetek nebyl legislativně ochráněn,“ píše publicista Petr Maxmilián Husák v knize Česká cesta ke svobodě.

Kuponová privatizace tak byl takřka ojedinělý projekt i v rámci světa, taky měl od počátku své zastánce i odpůrce. K odpůrcům patřil například Miloš Zeman, který neváhal použít slovo „podvod století“, a také řada tuzemských i zahraničních ekonomů.

Tvůrcem projektu byl Dušan Tříska, politickou záštitou pak Václav Klaus, který v srpnu roku 1990 v Občanském deníku uvedl: „Abychom neprodávali tento majetek lacino – protože naše za čtyři desetiletí nashromážděné úspory na něj bohužel nestačí – paradoxně je jedinou možností rozdat ho víceméně zadarmo, respektive za symbolickou, i když nenulovou částku, která by z procesu vyloučila ty skutečně nezainteresované.“

Děravá legislativa

V rámci ekonomické transformace byl důležitý čas. „Ten k ní patří, zvláště pak v  první vlně. Hrály v tom roli nejen důvody ekonomické, ale i politické. Václav Klaus a ODS dokázali tímto tahem ve volbách roku 1992 uspět,“ konstatuje Rákosník.

„V počátcích nebyla dostatečně velká osvěta, zájem zprvu nebyl převratný, až nastoupil s agresivní reklamou Viktor Kožený,“ pokračuje.

Čtěte také

Rok 1990: Pomlčková válka. Československá, Česko-slovenská nebo Česká a Slovenská federativní republika?

S odstupem můžeme konstatovat, a připojit se k tehdejším odpůrcům, že nebylo připraveno a dostatečně využíváno tehdejší právní prostředí, jak později přiznal jeden z tvůrců a hybatelů ekonomické transformace Tomáš Ježek.

„Můžeme-li být za něco právem – alespoň v teoretické rovině – kritizováni, pak tedy za to, že ta část plotu, která chrání soukromou iniciativu sestávající ze státem vytvořené a vynucené legislativy, byla slabá, děravá a málo vynucovaná,“ řekl Ježek.

Prospěla kuponová privatizace všem občanům státu? „Komparativní studie ukazují, že země, které zvolily šokovou terapii – tedy i Československo – dosáhly větších úspěchů než ty, co zvolily pomalejší cestu. Ale nesmíme zapomínat, že Československo mělo jiné a výhodnější podmínky než třeba země bývalého Sovětského svazu,“ odpovídá Rákosník.

Celý pořad najdete v audiu.