Zdeněk Mlynář: Svědek a analytik pražského jara 1968

Zdeněk Mlynář byl od května roku 1968 tajemníkem ústředního výboru komunistické strany a tedy (byť bez hlasovacího práva) účastníkem všech klíčových politických jednání v nejvyšším patře KSČ od jara do podzimu 1968.

Čtěte také

Zdeněk Mlynář. Pragmatický reformista, nebo reformní pragmatik?

Mlynářovy vzpomínky se odehrávají prakticky výlučně na půdorysu pražského jara, až na prolog z Moskvy první půle 50. let, kdy studoval na Lomonosově univerzitě práva –  jeho spolužákem byl Michail Gorbačov a přestože se stali celoživotními přáteli, paradoxně Mlynář tuto známost nikdy nemohl politicky využít….

Mlynář před rokem 1968?

Pokud vás zajímá, co se dělo v Mlynářově životě před rokem 1968 nebo bezprostředně po něm, bude zklamán. Snad je to tím, že nejdramatičtější okamžiky prožil Mlynář skutečně toho roku, snad tím, že jako bytostný „homo politicus“ nezachází do podrobností ani osobních, ani profesních, pokud se netýkají politického života.

1968: The Prague Spring|foto: Archiv ČRo

Našla by se ovšem i bílá místa v politickém životopise Zdeňka Mlynáře – například se nedočkáme analýzy jeho pookupačního televizního projevu ze září 1968, kdy se poměrně jednoznačně postavil za řekněme „normalizaci s lidskou tváří“, i s vědomím rizika, že bude označen za zrádce a kolaboranta.

Mlynáře bylo možné označit za pragmatického reformátora – nechyběla mu vůle změnit politiku i život lidí v Československu k lepšímu i koncepce, jak toho asi dosáhnout.

Politické a demokratizační změny se měly dít pozvolna, postupně, pod stranickou kontrolou – a pokud možno tak, aby z toho Brežněva trefil šlak.

Změny ano, ale vlastně ne

K 231 zakázal, Klub angažovaných nestraníků pouze jako zájmová organizace Národní fronty, ostatní politické kluby nepovolovat a být velmi obezřetný, pokud jde o snahy o skutečnou politickou opozici.

Čtěte také

Pražské jaro Američany nezajímalo, CIA spíš měla v hledáčku dodávky československých zbraní do Vietnamu, připouští historik Tůma

Obnovení sociální demokracie? Ani náhodou. Jak řekl v jednom rozhovoru Ludvík Vaculík s ironií sobě vlastní: změny ano, ale s tou stranou nehýbat.

Tento rozpor odráží i akční program KSČ ze začátku dubna 1968, autorem jeho politické části je totiž právě Zdeněk Mlynář. Že šlo o kvadraturu kruhu, je s odstupem let jasné, ale tehdy Mlynářovi nechyběl politický talent a chladná rozvaha, jak se opatrným reformám aspoň přiblížit.

Rozhodně byl Mlynář z řad reformátorů ten nejméně naivní a jako jeden z mála byl schopen nabídnout jak strategii reforem před srpnem, tak ústupových bojů po něm.

Nakonec na podzim roku 1968 například navrhoval Dubčekovi kolektivní rezignaci reformátorů Dubčeka, Smrkovského, Šimona i svou vlastní – jako jasné symbolické gesto, že s reformami je konec, a zároveň pragmatický krok, kdy ještě bylo možno vzít kariéristické spodině v KSČ vítr z plachet a určit relativně nedogmatického nástupce, který by zachoval zbytky slušné atmosféry v zemi.

Čtěte také

Dubček proměnil možnou občanskou válku v nádherný karneval názorů. To mu nikdo neodpáře, tvrdí režisér Kirchhoff

I když i tady byly možnosti už omezené – Mlynář konkrétně navrhoval Dubčekovi jako nástupce duo Oldřich Černík (první tajemník) a Lubomír Štrougal (premiér).

Dubček Mlynáře nevyslyšel a Mlynář na listopadovém zasedání Ústředního výboru KSČ rezignoval sám. Podařilo se mu i ve svém odchodu spojit pragmatismus s morálním postojem a uchránilo ho to nejhorších útoků normalizátorů a větších existenčních problémů, protože prakticky ihned nastoupil do Národního muzea do entomologického oddělení a setrval v něm až do svého podpisu Charty 77. Ale to už je jiná kapitola z jiných časů.

Poslechněte si reprízu pořadu z roku 2013.