Dubček ex post tvrdil, jak ho tížil podpis obuškového zákona. O tom pochybuji, tvrdí historik Tůma

13. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček 18. října 1968 během hlasování o smlouvě o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa

Symbolem naděje „socialismu s lidskou tváří“ byl Alexander Dubček. Sympaťák s širokým úsměvem, kterého lidé milovali, ctili a důvěřovali mu. O to větším zklamáním pak byl jeho podpis pod obuškovým, nebo pendrekovým, zákonem v srpnu 1969. Zákon podepisoval jako předseda Federálního shromáždění a nechtěl o tom mluvit ani po letech. Zajímavý byl jeho postoj i po listopadu 1989 – v roce 1991, když byl už zase ve stejné funkci, odmítl podepsat lustrační zákon.

Účinkuje: historik Oldřich Tůma
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Po srpnovém obsazení země vojsky Varšavské smlouvy se čas od času objevovaly různé projevy nesouhlasu – 28. října, 17. listopadu a pak přišlo Palachovo upálení a lidé opět zvedali hlavy. K tomu i proslulé hokejové utkání mezi mužstvem Československa a Sovětského svazu.

Komunisté ve vedení státu se tak v srpnu 1969 začali připravovat na neslavné první výročí okupace. Gustáv Husák na celostátním aktivu komunistů z průmyslu, stavebnictví a dopravy (19. srpna 1968) řekl: „Divoký západ si za našeho státu dělat už nedáme. (…) V těchto dnech se bude prověřovat každý sám a jaký posudek si napíše, takový bude číst.“ 

Do bojové akceschopnosti byli povoláni vojáci, policisté, což tehdy byli příslušníci Sboru národní bezpečnosti a Lidové milice.

Nápis - Dubčeku, nesmíš ustoupit, věříme

„21. srpen 1969 opravdu znamenal konfrontaci mezi částí veřejnosti a režimem. Řada lidí nosila trikolóry, nepoužívala městskou dopravu. Lidé nechodili do obchodů, restaurací – jako projev pasivní rezistence. Naopak se v řadě měst zase začali scházet, v Praze to bylo na Václavském náměstí.“

Nakonec došlo k tvrdým střetům – řada spontánních demonstrantů, které nikdo nesvolával, ale oni prostě přišli – bylo zraněno, pět dokonce zavražděno. Nejmladšímu bylo 14 let, nejstaršímu 28. V Brně byla mezi mrtvými Danuše Muzikářová. Komunistický režim ale ve sdělovacích prostředích o mrtvých neřekl ani slovo, naopak propaganda mluvila o zranění zasahujících, ale i o teroru kontrarevoluční sil.

Rudé právo ve svém úvodníku, autorem byl Miroslav Moc, 26. srpna 1969 napsalo: „Porážka deklasovaných živlů v ulicích našich měst je porážkou pravice. Porážkou, jejíž důsledky zřejmě ještě sama nedohlédla.“

Obuškový zákon: Třítýdenní vazba bez důvodů 

Po protestech přišlo i legislativní omezení – 22. srpna 1969 bylo přijato Zákonné opatření o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku. Začalo se mu ale říkat obuškový nebo pendrekový zákon.

Gustáv Husák, Ludvík Svoboda, Alexander Dubček a František Kriegel v prvomájovém průvodu v roce 1968

„Toto zákonné opatření dávalo mnohem větší možnost perzekuce – vazba bez důvodu, a to až na tři týdny, zjednodušené trestní stíhání, omezení práva na obhajobu. Zákon dokonce umožnil zjednodušení při propuštění ze zaměstnání, studia, a to vše bez možnosti soudního přezkumu. Daleko snáz šlo pak i rozpustit kdejaké organizace. Šlo o systém nástrojů, který vedení KSČ umožňoval represe a perzekuce společnosti,“ popisuje historik Tůma.

Obuškový zákon začal platit ihned, tedy už od 22. srpna 1969. Podepsal ho prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík a předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček.

Bývalý 1. tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexandr Dubček.

Ve svých vzpomínkách Dubček napsal: „Husák na mne začal křičet, že budu odpovědný za další ztráty na životech, nebude-li návrh zákonného opatření schválen a publikován.“

Dubček tvrdil, že pro pendrekový zákon nehlasoval. „Předsednictvo, které opatření přijímalo, muselo být úplné, a to nebylo. Dubček se na to tehdy mohl odvolat, neudělal to. V samotném textu se píše o čase budoucím, ale ve skutečnosti se týkal i lidí, kteří právě byli ve vězeních. Dubček zřejmě nevydržel Husákův tlak. A jeho stanovisko, že pro přijetí nehlasoval, můžeme zpochybnit i dochovaným protokolem, kde je uvedeno, že pro něj hlasovali všichni přítomní," vyvrací.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli měl, nebo neměl, Dubčekův podpis pro Husáka „cenu zlata“, historik Oldřich Tůma odpovídá: „Skutečně měl. Dubček ex post mluví o tom, jak ho tento podpis tížil a jak se s tím nevyrovnal. Ale jestli si toho byl vědomý už v srpnu 1969, o tom silně pochybuji.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.

Spustit audio

Související