Za rychlost se platí

Medvěd lední (Ursus maritimus) vyniká mezi všemi žijící medvědy hned v několika směrech. Spolu s medvědy hnědými z aleutského ostrova Kodiak aspiruje na primát největší suchozemské šelmy. Dospělý samec medvěda ledního dorůstá hmotnosti až 7 metrických centů. Samice jsou menší, často jen poloviční. Unikátní je i životní styl medvěda ledního. Většinu času tráví na zamrzlých arktických mořích. Je dokonale uzpůsoben životu v mrazivém klimatu a k pohybu na ledu, sněhu i ve volném moři. Tomu odpovídá i jeho jídelníček. Všechny ostatní žijící druhy medvědů jsou všežravci a rostlinám patří v jejich stravě významné místo. Medvěd lední je stoprocentní masožravec. Základem jeho potravy je maso a tuk tuleňů.

Za své výjimečné postavení mezi ostatními členy arktické fauny vděčí lední medvědi velmi rychlé evoluci. Vyvinuli se z populace medvědů hnědých obývajících polární pobřežní oblasti nejvýše před 700 000 roky. Možná se většina jejich evoluce odehrála během posledních 150 000 let. To je na proměnu ze suchozemského všežravce na mořského masožravce opravdu krátká doba. Mezinárodní tým zoologů vedený Grahamem Slaterem z University of California v Los Angeles došel ve studii publikované v časopise PLoS ONE k závěru, že lední medvěd už brzy za svou překotnou evoluci zaplatí.

Velikostí lebky ani svalovinou hlavy se medvěd lední od svých předků z řad medvědů hnědých neliší. Přesto najdeme mezi oběma medvědy rozdíly v anatomii lebky i zubů. Lední medvěd má například mnohem užší stoličky, protože je nepotřebuje k rozmělňování tuhé rostlinné potravy. Navzdory impozantním tělesným rozměrům ledních medvědů je jejich lebka nižší a také slabší než lebka medvědů hnědých. Zátěž, jaké čelí lebka a čelisti, když zvířata koušou na stoličky, je u medvěda ledního čtyřikrát větší. Při skusu stejnou silou je lebka medvěda ledního působením tahu svalů a odporu potravy deformována mnohem více než lebka jeho hnědého příbuzného. Je to dáno tím, že lední medvědi nejčastěji se nejčastěji vykrmují mladými tuleni nebo tuleními mláďaty. Jejich lebky, čelisti a zuby nejsou vystaveny takové zátěži, jakou musí zvládnout třeba lvi nebo vlci lovící často kořist, která je větší než oni sami.

Lední medvěd|foto: Stock Exchange

Evoluce postupovala u ledního medvěda zhruba dvakrát vyšším tempem než u jiných medvědů a neodvedla přitom příliš kvalitní práci. Kdybychom měli evolučním procesům vystavit vysvědčení, asi bychom je pochválili za to, jak dobře slouží lebka svému majiteli ve vodním prostředí. Při plavání přijdou lednímu medvědovi vhod například vystouplé očnice, protože snáze udrží oči nad hladinou a lépe se orientuje. Užší lebka je také dobře uzpůsobena k prorážení ledu v dýchacích tvorech tuleňů při útoku medvěda na kořist, která se připlouvá nadechnout. Hodí se také k rozbíjení krunýře z tvrdého sněhu, jenž kryje ledový pelíšek tuleních mláďat. S ohledem na nároky spojené se žvýkáním potravy však nemá lebka ledního medvěda tak účelnou anatomii jako lebky medvědů hnědých a není stavěna na tak velkou zátěž.

Současné změny klimatu v Arktidě medvědům ledním nesvědčí. Moře zamrzá později a taje dříve. Čas, po který mohou medvědi lovit tuleně na mořském ledu, se zkracuje. Už dnes je v některých oblastech patrný návrat ledních medvědů k delším pobytům na souši. Tady se jim nabízí úplně jiná potrava a životní podmínky. Přizpůsobí se jim opět rekordní rychlostí? Asi ne. Ocitli se v úplně jiné situaci. Při svém průniku do Arktidy měli volné pole. Při návratu na pevninu soupeří s medvědy hnědými. Ti využívají teplejšího klimatu k postupu na sever. V důsledku rychle získané adaptace k lovu na zamrzlém moři je lední medvěd na střet s medvědy hnědými špatně vybaven. Hrozí mu fatální evoluční porážka.
„Pokud bude současný trend ve změnách klimatu pokračovat, může jeden z nejnápadnějších příkladů rychlé evoluce zmizet stejně rychle, jako se objevil,“ konstatují Graham Slater a jeho kolegové v závěru své studie.