Wilhelm Pieck – otcovská figura

10. březen 2016
Prezident NDR Wilhelm Pieck a premiér Otto Grotewohl

Byl jedním z mužů, kteří pomáhali budovat demokratické a mírové Německo. Velký přítel Sovětského svazu, celoživotní bojovník za sociální práva, oddaný spolupracovník velkých postav německého revolučního hnutí Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, stál vždy po boku J. V. Stalina a vždy byl také velkým přítelem Československého lidu. Prezident Německé demokratické republiky Wilhelm Pieck.

Předcházející věty by nejspíš v padesátých letech minulého století prošly jako typická charakteristika, i když nutno přiznat, znějí poněkud „nekrologicky“. Na druhé straně bychom kvůli vyváženosti měli poznamenat, že Wilhelm Pieck byl ideální postavou – svorníkem, který měl ukazovat zdánlivě logickou a přímočarou cestu od německé sociální demokracie ke komunistům, a že se Stalinovi pochopitelně nikdy v ničem nevzepřel. Spolu s Waltrem Ulbrichtem nesl Wilhelm PIeck největší odpovědnost za vývoj východního Německa po druhé světové válce, a tedy i za to, že v sovětské okupační zóně vznikl stát, který si sice nesmírně zakládal na své rovnoprávnosti se státy ostatními, který ale navzdory svému názvu neměl s demokracií vůbec nic společného.

Přes dřevo do odborů

Rodák z Gubenu, obce v dnešním Polsku, se vyučil truhlářem, a přes řemeslo se jako člen federace pracovníků se dřevem dostal i k politické práci a ke vstupu do SPD v polovině devadesátých let 19. století. Soustavně se vzdělával a stoupal ve stranické hierarchii. Německá sociální demokracie ovšem v letech první světové války trpěla značnou rozpolceností. Pieck patřil k té menšině, která odmítala podpořit válečné půjčky a politiku vilémovského Německa. Jako člen vnitrostranické opozice se za války ocitl ve vězení a krátce také v amsterdamském exilu. V roce 1918 pak byl mezi prvními, kdo zakládali německou komunistickou stranu.

Generál Vasilij Ivanovič Čujkov gratuluje Pieckovi k 75. narozeninám (1951)

Na počátku roku 1919 se v Berlíně odehrály dramatické události tzv. povstání Spartakovců, což byl pokus o převrat – tvrdě potlačený čerstvě ustavenou výmarskou republikou. V těch dnech také jednotky Freikorps zabily dva blízké Pieckovy spolupracovníky, Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou.

Vyveden z pódia

V roce 1929 Wilhelm Pieck navštívil i Československo, konkrétně město Chodov. Shodou okolností měl mít – jen několik dní před pádem newyorské burzy - přednášku v místním kině na téma práv dělníků a krize kapitalismu. Nutno říci, že téma bylo načasováno skvěle, ale Pieck s proslovem ani nezačal, byl vyveden z kina československými četníky, kteří ho doprovodili až na blízkou státní hranici.

Podstatnou část třicátých let ovšem Pieck nestrávil ve vlasti, ale v Moskvě, kde se stal jedním z nejdůležitějších Stalinových spolupracovníků, mimo jiné od roku 1938 jako generální sekretář Kominterny. Bez potíží přežil všechny stalinské čistky a do poválečného období vstoupili spolu s Waltrem Ulbrichtem jako dvojice, která měla mít největší podíl a vliv na utváření poválečného Německa v sovětské režii.

Duo s Ulbrichtem

Stojí za to se zastavit u odlišných úloh těchto dvou mužů. Ulbricht představoval jakýsi ekvivalent našeho Klementa Gottwalda – vůdce, který je dostatečně tvrdý a razantní a jen občas nastaví lidu – třeba na slavnostech na stadiónu vlastního jména – poněkud laskavější tvář. Wilhelm Pieck byl o generaci starší, zkušenější a pokud šlo o veřejné vystupování, zdánlivě snad přístupnější nebo snad lidovější. V našich poměrech bychom ho mohli přirovnat k Antonínu Zápotockému. Ostatně o tom svědčí i propagandistický životopis německého publicisty Fritze Erpenbecka, který v českém překladu vyšel v roce 1954.

Pracovna prvního dělnického prezidenta NDR Wilhelma Piecka je celá z ořechu. Navrhoval ji architekt Kurt Liebknecht, synovec Karla Liebknechta

Představuje Piecka jako razantního, leč zároveň laskavého vůdce národa, který každé ráno v neměnnou hodinu vyvenčí svého pejska v ulici Majakowskiring ve čtvrti Pankow a pak opouští svůj skromný pronajatý domek a jede úřadovat do prezidentského paláce o pár rohů dál. Mytologie otcovské figury byla v Pieckově případě plně využita. V tomto kontextu také nepřekvapí, že právě Wilhelm Pieck se svým generačním souputníkem Klementem Gottwaldem také učinili první oficiální kroky k vzájemnému a žádoucímu sbližování Československa s NDR: na podzim 1951 navštívil Pieck Prahu a v březnu 1953, přesně rok před smrtí, přijel Klement Gottwald na svou jedinou prezidentskou návštěvu do Berlína. Zachoval se z ní záznam přípitku a projevů obou starých kominterních přátel, a je nutné říct, že slyšet Gottwalda mluvit německy je jednak unikátní záležitost, a za druhé jeho němčina nebyla vůbec špatná.

Funkce na jedno použití


Pieck zemřel 7. září 1960 a po jeho smrti nastala zvláštní situace. Byl bezesporu důležitou postavou pro období sjednocení německé levice pod komunistickou taktovkou a pro první léta existence NDR. Tato existence totiž vůbec nebyla samozřejmá ani za Stalinova života, natož po jeho smrti. Například Lavrentij Berija se v krátkém mezidobí po vůdcově odchodu pokoušel sondovat možnost sjednocení Německa jako neutrální země, s čímž pochopitelně Spolková republika nesouhlasila, už proto, že by to prakticky znamenalo odsun amerických jednotek z Německa a tím i ze západní Evropy. Ve vnitřní politice NDR ovšem po Pieckově smrti bylo už mnohé jinak.

Ulbricht neměl důvod nadále trpět jakési dvojvládí v čele státu, přestože reálná moc mu dávno patřila. Reprezentativní funkci prezidenta NDR raději preventivně zrušil a později už nebyla nikdy obnovena. Přispělo k tomu i to, že neměla takovou tradici jako třeba u nás – na symboliku říšského prezidenta Hindenburga se navazovat nechtělo, naopak v Ulbrichtově zájmu bylo udržet se v pozici „prvního mezi rovnými“. Tedy být předsedou zdánlivě kolektivního orgánu (státní rady NDR), ale ve skutečnosti vládnout neomezeně. Jako jedinému stalinistickému vůdci se mu to s jistou dávkou štěstí podařilo až do roku 1973. Tehdy byl odstaven Erichem Honeckerem a následně odsunut do ústraní a do zapomnění.

Jeho dům, který kdysi stával přímo naproti Pieckově vile v krásném prostředí Majakowskiringu, byl stržen a na jeho místě dnes stojí nevzhledná přízemní budova, která se mezi ostatními vilami vyjímá jako pěst na oko.

Spustit audio
autor: Jan Sedmidubský