Volební právo pro ženy i zrušení celibátu pro učitelky. Před 150 lety se narodila Františka Plamínková

5. únor 2025

Byla jedním ze vzorů pro Miladu Horákovou, první česká senátorka a jedna z nejvýznamnějších českých žen. I tak dnes ale Františku Plamínkovou zná málokdo. Zasadila se přitom o velké změny, třeba o volební právo pro ženy. Narodila se přesně před 150 lety.

„Návrh je velkým zklamáním pro ženy. Z těch jeho ustanovení, která obsahuje, vysvítá, že ničeho nemění na zásadě ženiny podřízenosti, jak byla do starého zákona vložena před 126 léty,“ úryvek z projevu Františky Plamínkové z roku 1937, ve kterém kritizuje, že návrh novely občanského zákoníku stále obsahuje pasáž o moci manžela nad manželkou.

Dobových nahrávek je málo a jsou v horší kvalitě. V době, kdy politička žila, se technologie teprve vyvíjely. Přitom právě její snaha o rovná práva pro ženy i muže ovlivňuje společnost doteď.

Čtěte také

„Je ještě mnoho, čím mohou ženy přispět k zlepšení života. Je ještě mnoho, co musí dělat, ale o tom zase jindy,“ říká na jiné dobové nahrávce.

Františka Plamínková prosazovala zastoupení žen v politice a státní správě, jejich nárok na mateřskou dovolenou, zakládání školek – zkrátka možnosti, díky kterým by ženy dosáhly na rodinný, ale zároveň i pracovní život.

Prosadila třeba zrušení celibátu pro učitelky. Sama dlouhá léta vyučovala a založit rodinu tak nemohla, přestože měla vážný vztah. „Protože si uvědomovala, jakou cenu pro ženu má osobní svoboda, tak se nakonec rozhoduje – snad s krvácejícím srdcem – opustit Viléma a věnovat se výhradně své profesi a veřejné činnosti,“ popisuje historička Dana Musilová.

Zrušení celibátu pro Plamínkovou ale přišlo pozdě, v roce 1919, kdy jí bylo 44. O rok později ale přišla asi největší změna, o kterou se zasadila. V Ústavě přibylo volební právo pro ženy, což v té době neměla polovina Evropy.

Smrt za heydrichiády

Před Ústavou si tak ženy a muži byli rovni, jenže proměna společnosti trvá desetiletí. Plamínková si toho byla vědomá a další změny proto prosazovala v Československu jako první senátorka a na světové úrovni jako místopředsedkyně Mezinárodní ženské rady.

Šířila feministické myšlenky a nestyděla se za to. „Františka Plamínková od roku 1908 dokonce vedla rubriku v časopise učitelek, která se nazývala Feminismus, a feminismus pro ni bylo úsilí o rovnost žen a mužů, úsilí o rovné příležitosti žen a mužů a to, aby žena byla pokládána za člověka,“ vysvětluje Jitka Gelnarová z Národního muzea.

Čtěte také

Boj za lidská práva se ale v pojetí Františky Plamínkové netýkal jen žen. Ještě před druhou světovou válkou poslala dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém se vymezila vůči jeho lžím a manipulacím: „Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost Vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí.“

Později, v roce 1942, ji nacisté zavraždili při heydrichiádě. Odmítla odsoudit atentát i československou exilovou vládu.

Její odvaha a bojovnost byly inspirací třeba Miladě Horákové, její odkaz ale rezonuje dodnes – třeba s diplomatkou a herečkou Magdou Vášáryovou: „Důležité je, abychom se nebáli. Zatím se nemáme čeho bát. A pokud budeme solidární mezi sebou i my ženy, tak jsme neporazitelné. To je potřeba si uvědomit.“

Františka Plamínková hájila myšlenku emancipace žen, vždy ale na stejnou úroveň jako mužů. Věřila, že správně by měli o všem rozhodovat rovným dílem.

Spustit audio