Málokdo odvedl v boji za práva žen v Československu tolik práce jako Františka Plamínková. Politička, učitelka a novinářka a žena světového formátu, která se postavila i nacistické perzekuci, se narodila před 150 lety, 5. února 1875. Český rozhlas Plus si ji připomene několika pořady a také rozhovorem s Magdou Vášáryovou. Plamínkové se věnovala také konference v Senátu.

V době života Františky Plamínkové bylo ženám upíráno právo studovat, volit, rozhodovat o svém životě, a dokonce i vlastních dětech. To vše se rozhodla změnit. Vděk zato rozhodně nesklízela. Změnu nepřijímali lehce muži ani některé ženy.

Velkého vítězství dosáhla v roce 1920, kdy bylo v Ústavě zakotveno volební právo pro všechny bez rozdílu pohlaví. Podílela se na vytvoření mnoha dalších zákonů. Na ženu, která toho udělala tolik pro ostatní ženy, se málem zapomnělo.

Kvůli celibátu učitelek se nevdala

Narodila se v roce 1875 v Praze do domu známého pod názvem Zlatý lev. Jako by už tohle domovní znamení předznamenalo její odvahu. Už jako dítě chtěla být učitelkou a tou se také stala. Podle tehdejších zákonů musely žít učitelky v celibátu, podobně jako jeptišky. Která se rozhodla vdát, musela se vzdát své profese.

Františka Plamínková na snímku z roku 1921

Plamínková v mládí prožila vztah se studentem medicíny Vilémem Feyerem, s nímž byla dokonce zasnoubená. Kvůli celibátu ale ze sňatku sešlo, přátelé ovšem zůstali i později a druhé písmeno F. ve jméně pochází právě od příjmení jejího přítele.

Učila v Táboře, Soběslavi a Praze. Vedle toho se začala angažovat také ve veřejném životě. A bojovat za zrušení celibátu, Dokázala skvěle argumentovat i tím, že vzdělané ženy by přece měly zakládat rodiny.

Postupně se vyprofilovala v jednu z nejvýraznějších postav československého feministického hnutí. Brzy se stala i místopředsedkyní několika mezinárodních organizací bojujících za ženská práva. Od roku 1925 do roku 1939 byla dokonce senátorkou.

„Muži vytvořili celou společnost: Mužský je systém státu, mužský je systém vzdělanostní, mužský je systém rodinného práva, organisace rodiny, mužská je organisace výdělečné práce – žena vždy a všude vstupovala do poměrů muži upravených, a to často jako rušivý živel.“



Františka Plamínková, 1920

Františka Plamínková předstihla svoji dobu. Prosazovala vzdělané a kvalifikované úřednice do státní a veřejné správy a jejich nárok na mateřskou dovolenou. Přála si vidět ženy jako diplomatky a ministryně.

Nehlásala myšlenku jako Eliška Krásnohorská, že vzdělaná žena se má stoprocentně oddat pouze svému povolání a nezakládat rodinu. Plamínková chtěla obojí: povolání o rodinu.

K péči o děti a domácnost měly ženy středních vrstev zaměstnávat pomocnici, čímž budou vytvářet pracovní místa. Další pomoc ženám viděla v mateřských školách, v přibývající technice pro domácnost a ve zjednodušených formách bydlení.

Odmítla odsoudit atentát na Heydricha

V roce 1931 a 1932 promluvila ve Společnosti národů v Ženevě jako první Češka. Účast na dalších kongresech a konferencích během dvacátých a třicátých let 20. století přinesla Plamínkové mezinárodní věhlas a uznání. Zdokonalovala se v jazycích a vystupovala v mnoha městech Evropy.

Bojovnice za ženská práva Františka Plamínková ve studiu Radiojournalu (1936)

Díky tomu a úctě, kterou jí projevovali prezidenti Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš, si získala nejen domácí, ale i světový věhlas. Byla nejznámější Češkou v zahraničí.

1. září 1939 byla poprvé uvězněna, po propuštění nad ní mělo gestapo dozor. Odmítla veřejně odsoudit atentát na Heydricha. Krátce na to byla znovu zatčena a spolu s dalšími osobnostmi nespravedlivě odsouzena k trestu smrti.

Dne 30. června 1942 v Praze-Kobylisích byla popravčí četou zastřelena.

Nejnovější články