Voláme všechny Čechy, přijďte nám ihned na pomoc!

Okolo Pražského povstání se po celých poválečných 40 let neříkala celá pravda a v současnosti to jen obtížně a za velkých turbulencí doháníme. Kromě nezpochybnitelné statečnosti bojujících Pražanů a vojenského velení povstání v čele s Karlem Kutlvašrem se po mnoho let mlčelo o takzvané Ruské osvobozenecké armádě (ROA).

Čtěte také

Vlasovci – vojáci mezi dvěma totalitami

Ta vznikla až v roce 1944 v Praze za poněkud podivných okolností. Vlasovova armáda, to byli sovětští váleční zajatci, které nacistické Německo hodlalo zaangažovat v boji proti jejich vlasti. To byl samozřejmě problém, ale vzhledem ke Stalinově obvyklé hrůzovládě a vzhledem k tomu, že zajatí vojáci mohli volit jenom mezi dvěma katastrofickými rozhodnutími, bychom měli být v jejich hodnocení opatrní.

V dnešním Rusku mají pochopitelně dodnes odér dezertérů a zrádců (podle toho s nimi bylo po válce naloženo), ale pravdou je, že v klíčových dnech Pražské povstání zachránili před krveprolitím, už proto, že měli na rozdíl od povstalců tanky a další těžké zbraně.

Přišli by Američané?

Podobným tabu byl po léta očividný fakt, že při jasné iniciativě České národní rady by bývalo možné volat o pomoc americkou armádu, která se po dohodě držela na demarkační čáře u Rokycan. Pokud by hypoteticky pražský rozhlas volal o pomoc právě ji, byl by to pro americké generály argument navíc, proč nenechat Pražany zoufale bojovat o pár dní déle.

Ze zpětného hlediska je to ovšem pochopitelné a člen České národní rady Josef Smrkovský to posléze ve slabé chvíli na konci 60. let otevřeně přiznal: zvláště komunisté si zkrátka nepřáli, aby do Prahy dorazili jako první Američané, protože by to vychýlilo geopolitickou realitu Československa více do středu a ne jednoznačně ve prospěch Sovětů.

Doznívající šarvátky kolem sochy maršála Koněva a zbrusu nového památníku Vlasovcům v Řeporyjích jsou jen pokračování této nevyřešené, protože otevřeně neprodiskutované historie. Záznamy z doby Pražského povstání si poslechl a s historikem Rudolfem Vévodou je komentuje Pavel Hlavatý.