Vojenská služba byla plná šikany a kriminality. Režim ale odmítal nesoudružské vztahy přiznat, popisuje historik

Z dřív úctyhodných armádních důstojníků se tak hantýrkou staly „zelené mozky“, „gumy“. De facto věrný popis socialistických poměrů najdete ve filmu Tankový prapor a Černí baroni.

Pojetí „služby vlasti“ se dostalo do souvislostí, kdy vojáci měli hlavně strach. Ze svých nadřízených, ze šikany, z toho, co se stane, když nesplní rozkaz.

V období komunistického Československa trvala povinná vojenská služba dva roky, výjimkou mohlo být pět měsíců – za přesně vymezených vážných podmínek. Jednoletá vojenská služba pak byla určena pro čerstvé vysokoškoláky.

Řada mladých mužů tak dělala vše proto, aby dostali takzvanou „modrou knížku“, která je zbavovala vojenské povinnosti. Stejně a symbolicky se pak jmenovala rocková skupina Blue Effect s Radimem Hladíkem.

„Získáním modré knížky ale nebylo jen tak – znamenalo to pobyt na psychiatrii, někdy vězení a dokonce i sebevraždy,“ popisuje historik Petr Wohlmuth. Odkazuje k filmu Občanský průkaz, kde je tento motiv dobře zpracovaný.

Prvorepubliková elita musela pryč

Kde se tedy vzala prvorepubliková elita naší armády? Wohlmuth vysvětluje: „Po únoru 1948 z ní byli vyhozeni všichni západní důstojníci. Zmizeli i kariérní důstojníci z první republiky. Zásadně se změnila celá atmosféra, vše bylo jiné.“

A dodává: „Od počátku 50. let se plánovala agresivní válka proti západní Evropě. Armáda byla posilována a zároveň sloužila jako instrument politické represe – to byli známí příslušníci Pomocných technických praporů (PTP), takzvaní černí baroni. To vše na podkladu zásadního každodenního ideologického působení na vojáky.“

Stálý nedostatek zájemců o studium na vojenských vysokých školách vedl k tomu, že byl přijat úplně každý, takže se postupně snižovala jejich úroveň. Pro ty, kteří museli na dvouletou službu tak nečekalo žádné zidealizované prostředí, kde měl z mladíka stát muž, ale drsné a brutální vztahy postavené na šikaně a rituály. Nově příchozím se říkalo „půlročáci“ nebo „bažanti“ a pak tu byli „mazáci“.

Čtěte také

Vyhořely kasárny, vy vole! Do řad PTP rukovali „politicky nespolehliví“ muži ve věku od 17 do 60 let

Šikana byla všude. „Relativně nevinné ,čištění bot mazákům‘, odevzdávání balíků od rodičů, příkazy hlásit se pod jinými jmény. ,Bažant‘ bez dovolení nesměl promluvit jinak dostal facku nebo pěstí. Doložené jsou ale praktiky, kdy mazáci na chodbě rozbili sklenice od piva a bažanti museli po střepech přebíhat bosí. A bylo toho mnohem víc.“

Šikanu najdete i v oficiálních armádních dokumentech, kdy si rodiče vojáků stěžovali až na vedení komunistů. Nic se ale nezměnilo, protože „komunistický režim by si musel přiznat, že v armádě bují silná kriminální činnost. Navíc vztahy nebyly v žádném slova smyslu soudružské. To ale režim odmítal přiznat,“ popisuje historik.

Na otázku pořadu jestli byla vojenská služba za komunistů službou vlasti, host Petr Wohlmuth odpovídá: „Byla i nebyla. Většina našich pamětníků – mluvili jsme se dvěma tisíci – vzpomíná, že nějakým způsobem sloužit vlasti chtěli. Zároveň ale věděli, že jejich vlast je od roku 1968 okupovaná sovětskou armádou. Takže komu budete sloužit, pokud jste v armádě, která je té sovětské podřízená? Dodnes je to pro ně velmi těžké.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.