Vyhořely kasárny, vy vole! Do řad PTP rukovali „politicky nespolehliví“ muži ve věku od 17 do 60 let

Začalo to brigádami

Využívání a později zneužívání armády k práci v civilním sektoru nezačalo u nás až v okamžicích, kdy se moci ve státě chopili komunisté. Naši vojáci byli už v létě 1945 nasazeni při dobývání uhlí.

S masivním vysidlováním německých civilistů totiž rychle ubývalo schopných dělníků. Ložiska uhlí se přitom často nacházela na místech, kde žili právě Němci. A tak nezbývalo, než povolat armádu.

Tehdy ale ještě šlo o dobrovolné brigády, jakkoli o dobrovolnosti v armádě má každý, kdo sloužil ve vojsku před rokem 1989, jasné představy.

Po vysídlení Němců se situace nezlepšila a vláda v létě 1946 nařídila ministrovi obrany Ludvíku Svobodovi, aby zřídil zvláštní vojenské oddíly pro práci v dolech.

V září 1946 proto vznikly takzvané Kombinované báňské oddíly pro technické důlní práce, do kterých přednostně nastupovali vojáci, jejichž civilní zaměstnání se mohlo v dolech využít – havíři, truhláři, tesaři nebo kameníci.

Tyto oddíly fungovaly do roku 1950, po roce 1948 už do nich ale začali být umísťováni „politicky nespolehliví“ jednotlivci. Představitelé komunistické strany už tou dobou připravovali daleko propracovanější systém, jak se vypořádat se svými odpůrci.

Dostal se tam kde kdo

Vedení KSČ si po únoru 1948 uvědomovalo, že zejména mezi důstojníky armády je řada mužů, pro které ideálem zůstává apolitický vojenský sbor po vzoru prvorepublikového vojska. Komunisté potřebovali armádu ovládnout.

Politicky nespolehliví vojáci, kteří vykonávali vojenskou službu, byli proto od října 1948 soustřeďováni do Silničních praporů Ženijního vojska. Jenže ukázalo se, že třídních nepřátel bude víc.

V dubnu 1950 se ministrem obrany stal zeť Klementa Gottwalda, kariérní komunista a fanatický obdivovatel Sovětského svazu Alexej Čepička.

Hledání způsobu, jak zajistit výkon vojenské služby politicky nespolehlivým brancům tak, aby byli izolováni od ostatních vojáků a přitom pracovně využiti, se zrychlilo: Už 1. září 1950 vznikly Pomocné technické prapory (PTP).

Ministerstvo národní obrany stanovilo kritéria, podle kterých k nim vojenské útvary odesílaly nováčky. Převažovaly důvody vycházející z politické nespolehlivosti, kulactví, příslušnosti k církevnímu řádu a podobně.

Mezi pétépáky byli i synové továrníků a živnostníků, vyhození studenti, úředníci, ale i účastníci západního odboje za 2. světové války či ti, kteří se pokusili o ilegální opuštění republiky.

Stejně tak byli k těmto praporům zařazeni mladí Němci nebo Maďaři, kteří ještě v republice zůstali.

Vedle syna „příštipkáře“ sloužili u PTP i ti, jejichž otcové, matky či manželé se „provinili“ modrou krví nebo jen tím, že byl shledán „jiný důvod“ jejich politické závadnosti.

Jeden z členů PTP Josef Horák před lety vyprávěl o tom, jak si mohl po roce 1990 prostudovat vlastní kádrové materiály a tam se dozvěděl, co rozhodlo o jeho zařazení k PTP: „Mladý Horák se nenaučil stalinsky myslet a je to titovec.“

Vyčerpávající práce a ponižování

Ještě v září 1950 Ministerstvo národní obrany k Pomocným technickým praporům odeslalo i duchovní, řeholníky a seminaristy, kteří podle komunistů „neměli kladný postoj k republice a jejímu lidově demokratickému zřízení“.

U pétépáků měli být převychováni politickými školeními a manuální prací. Měli povoleno denně 15 minut před večerkou číst breviář, účastnit se mše, a dokonce ji i sloužit.

Jak vzpomínal pater Jan Josef Kohl, tyhle podmínky se po čase změnily. Ukazovalo se, že převychovat pevné společenství věřících je složité.

Celkový počet příslušníků PTP (od roku 1951 včetně TP)
Datum sčítání: počet celkem
1. prosince 1950: 9 900
1. prosince 1951: 23 113
1. ledna 1952: 23 868
1. října 1952: 27 679
1. ledna 1953: 30 025
1. listopadu 1953: 35 502
1. ledna 1954: 33 904
1. března 1954: 24 000
Zdroj: Wikipedie, BÍLEK, Jiří. Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak. Plzeň : Nava, 1996. ISBN 80-85254-71-9. S. 137.

Kněží, soustředění původně do kompaktních jednotek, byli proto rozděleni a odesláni do dolů: „Tam se mezi nás dostali kulaci, vyhození vysokoškoláci, bývalí živnostníci. Někteří z nich byli dost staří, bylo jim i mezi 50 až 60 lety. Nijak nám nebránili, když jsme se chtěli modlit, řadu z nich se nám podařilo upevnit ve víře, a někteří dokonce konvertovali.“

Do řad PTP skutečně rukovali muži ve věku od 17 do 60 let – Čepičkovo ministerstvo využilo institutu takzvaných mimořádných vojenských cvičení a povolalo na ně kohokoli, kdo byl označen za politicky nespolehlivého, nebo i staré duchovní, kterým první republika službu u vojska odpustila.

Služba u PTP spočívala v tvrdé a často nebezpečné práci. Pétépáci byli nasazováni nejen do dolů, ale také na stavbách silnic, železnic či domů.

V Praze postavili Ústřední vojenskou nemocnici, hotel Internacional a po republice množství vojenských objektů.

Vyčerpávající fyzická práce s různými formami ponižování měla tyto lidi „převychovat“ v duchu komunistické ideologie. Pracovali i 16 hodin denně a nejednou v podnicích plnili normy za civilní zaměstnance, kteří se jim za to vysmívali.

S přibývajícími léty se měnila struktura pétépáků: Začali se mezi nimi objevovat lidé trestaní v civilu kvůli různé kriminální činnosti, a armáda začala k pomocným technickým praporům posílat i negramotné vojáky, kterým nechtěla svěřit zbraně.

Rehabilitace po čtyřiceti letech

Kolik lidí prošlo těmito útvary za dobu jejich fungování, nebude nikdy přesně spočteno. Podle starších údajů Vojenského historického ústavu šlo zhruba o 30.000 mužů.

Svaz pomocných technických praporů ČR na svých internetových stránkách uvádí číslo o 10.000 vyšší a podle některých dalších zdrojů šlo až o 60.000 osob.

Ale prvotní nadšení, se kterým Čepičkovi podřízení pomocné technické prapory budovali, se začalo vytrácet. Nedařilo se nabírat nové politicky nespolehlivé brance, Gottwald už byl po smrti a především Stalinova smrt způsobila, že nejhorší období studené války bylo pryč.

Československo ve světě čelilo dlouhodobé kritice, že zneužívá lidi k nuceným pracím bez soudního rozhodnutí.

V létě 1953 armáda provedla prověrku, při které bylo například zjištěno, že major Nový, velitel IV. pomocného technického praporu, který měl zajišťovat převýchovu kněží a řeholníků, byl sám silně věřící…

Počátkem roku 1954 byly pomocné technické prapory rozsáhle reorganizovány a na přelomu dubna a května 1954 zrušeny. Zůstaly jen Technické prapory, které víc připomínaly vojenskou službu. Zanikly sice v roce 1960, i tak si ale armáda dál udržovala zvláštní jednotky pro politicky nespolehlivé odvedence.

Své by mohli vyprávět vojáci, kteří narukovali po srpnu 1968 a v osobních záznamech měli poznámku, že nesouhlasili s invazí „bratrských“ vojsk.

PTP - Pomocné technické prapory|foto: Český rozhlas

Pomocné technické prapory odporovaly mezinárodním dohodám o nucené práci a zařazování mužů do těchto útvarů bylo formou mimosoudního postihu – jednalo se o administrativní akt, závislý na rozhodnutí jediného úředníka, proti kterému neexistovalo odvolání.

Šlo většinou o trestání dětí za vinu rodičů. Diskriminace pétépáků pokračovala i po propuštění z armády a v duchu všech nejhorších tradic socialistické společnosti se přenášela i na rodinné příslušníky. Pétépáci byli zákonem rehabilitováni v roce 1992 a později se dočkali i finančního odškodnění.

Švejk, MASH, Černí baroni…

Pomocné technické prapory by možná upadly v zapomnění, nebýt knížky Miroslava Švandrlíka Černí baroni, která úsměvnou formou líčila život jejich příslušníků.

Sami pétépáci označení černí baroni většinou odmítají, stejně jako humorné vyznění knížky i stejnojmenného filmu a televizního seriálu.

Upozorňují, že mnoho pétépáků během pracovního nasazení zemřelo na následky úrazů a přepracování (údaje kolísají od 140 do 400 mrtvých).

„Je to problém každé satirické knihy. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka či americký seriál o polní nemocnici M.A.S.H. v podstatě také nevystihují problémy válečných konfliktů, do nichž jsou zasazeny,“ řekl v roce 1998 Švandrlík.

Vzpomínky příslušníků Pomocných technických praporů, spíše vážné, ale i některé humorné, si poslechněte v pořadu Vyhořely kasárny, vy vole!, který v rámci cyklu Archiv Plus vysílá Český rozhlas Plus v pátek 4. září od 20:10 hodin.