Vlasta Burian, komiků král i mučedník

Jiná premiéra, jiné reprízy

„Nevím, v čem můj humor spočívá,“ prohlásil, když po něm chtěli, aby řekl o své práci něco vážného: „Vím však, že mám rád člověka a že všechno, co není upřímné, se mi zjevuje v groteskní podobě.“ Životní příběh syna chudého libereckého krejčího Vlasty Buriana (narozen 1891) je klasickým příkladem selfmademana.

Již od počátku kariéry parodoval tři věci: jazyk, sport a hudební nástroje, přičemž z cizího jazyka nemusel znát ani slovo, parodoval jeho melodii a ducha. Bohem nadaný herec, kterému již ve 20. letech minulého století režisér Emil Artur Longen přisoudil přívlastek Král komiků, byl mistrem improvizace: „Poslouchej, co vlastně hrajeme v příštím jednání?“ ptával se prý často o přestávce svého kolegy Jaroslava Marvana.

Typické pro Buriana bylo, že na premiéře hrál jinak než třeba na desáté repríze. Na premiéře byli totiž shromážděni kritikové, proto se Burian mírnil natolik, že o něm druhý den napsali, že šel „do sebe“, omezil svá pověstná extempore a postavu zahrál hlouběji. Kdyby však takový kritik šel do divadla znovu, hru by nepoznal.

Těžko se mu dávaly góly

Burianova činorodost byla neuvěřitelná. Každý den hrál ve svém divadle, dokázal natočit čtyři celovečerní filmy za rok, účinkoval v rozhlase, psal povídky a pohádky, organizoval sportovní soutěže a sám aktivně sportoval. Od roku 1923, kdy měl premiéru jeho první (ještě němý) film Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku, hrál Burian ve třicítce filmů.

Jeho Anton Špelec, Hadimrška, Lelíček, Ducháček, Kryštof Rozruch (z filmu U pokladny stál), kapitán Korkorán, Ťopka (z filmu Přednosta stanice) či Funebrák jsou, jako mnoho jeho dalších komedií, rok co rok nasazovány v nejsledovanějších časech v televizních programech (například na Vánoce a na Silvestra). Kromě divadla a filmu byl Burianovou velikou láskou sport. Jezdil závodně na kole, hrál tenis a hlavně fotbal, přes žižkovské kluby Saturn a Viktorku se dostal do prvoligového mužstva AC Sparta (1914-1916).

Logo|foto:Český rozhlas

„Při hře skákal, křičel, gestikuloval, byla to podívaná. Brankář byl ovšem skvělý, těžko se mu dávaly góly,“ vzpomínal kdysi legendární František Plánička. Ačkoliv jediné dítě Vlasty Buriana, dceru Emílii, přivedla na svět v roce 1912 krásná tanečnice Anna Pírková, hercovou jedinou životní láskou byla jiná žena – Nina Červenková. Oženil se s ní v roce1919 azůstal s ní až do smrti.

Úspěch a bohatství mu neodpustili

Z dříčsky nabytého majetku se Vlasta Burian upřímně a veřejně radoval. Pořádal (tehdy ještě abstinent a nekuřák) ve své dejvické vile hostiny pro celé fotbalové jedenáctky, zval kdekoho na své hony, dostihy, turnaje a večírky. Přesto – nebo možná právě proto – byla poslední Burianova léta lidským i uměleckým živořením.

Za údajnou kolaboraci s Němci byl v roce 1947 odsouzen ke třem měsícům vězení a půlmilionové pokutě. Kolaborace se měl dopustit tím, že v roce 1941 natočil (nejspíš pod nátlakem) pronacistický rozhlasový skeč, ve kterém nepříliš zdařile parodoval tehdejšího exilového ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Nacisté tehdy Burianovi vyhrožovali zavřením divadla, ve kterém herec zaměstnával nepřiměřeně velký počet herců a dalších umělců, aby je uchránil před pracovním nasazením.

Další role v nacistické propagandě ale Burian odmítl, od roku 1942 proto nesměl točit české filmy. Absurditou zůstává, že po celou válku (na rozdíl od svých ambicióznějších českých kolegů) nepřijal nabídku na roli v žádném německém filmu, vymlouval se na neznalost němčiny (on – rodák z Liberce…). Daleko spíš než za kolaboraci byl Burian po válce souzen za to, že byl úspěšný a bohatý a netajil se tím.

Vlasta Burian na dětské besídce (1935)|foto: Archiv ČRo

Plně rehabilitován byl Burian až v roce 1994. V 50. letech se musel někdejší komik světového formátu spokojit již jen s podřadnými estrádami a večírky v závodních klubech, které se mu staly osudnými. Na následky nachlazení ze zapadlé zájezdové štace 31. ledna 1962 zemřel.