Vladimír Škutina věděl, že dělat legraci občas nebývá sranda
Devadesáti let by se v těchto dnech dožil autor humoristické a detektivní literatury Vladimír Škutina. Složitá osobnost a muž, který v 70. letech sice podepsal Chartu 77, ale zároveň pilně spolupracoval s komunistickou Státní bezpečností.
Nejeden český spisovatel stále čeká na dobrou knižní biografii. Je mezi nimi i Vladimír Škutina (1931–1995). V jeho životě najdete mnohé z toho, co poznamenalo životy lidí v Československu druhé poloviny 20. století.
Úspěchy i pády – potýkání se s totalitním režimem, které na jedné straně vedlo k pobytům za mřížemi, a na straně druhé k aktivní spolupráci se Státní bezpečností. Navíc exil a nepříliš šťastný návrat.
Objektivní posouzení Škutinova života by ale mohlo odpovědět na mnohé otázky, které si o „té době“ pokládáme. Právě Škutina je příkladem člověka, který by za normálních okolností, a v normálních poměrech uspěl jako autor nebo moderátor nekonečných televizních „estrád“.
Hra se slovy, schopnost improvizace, zásoba lepších nebo průměrnějších vtipů, a především jeho v zásadě kultivovaný slovní projev. Televize by se dnes o podobné „Škutiny“ praly.
„Hodnotné“ informace pro StB
Jenže roky, kdy Škutina pracoval, normální nebyly. Poprvé byl vězněn v letech 1962 až 1963 – za urážku komunistického prezidenta Antonína Novotného. O atmosféře těchto let svědčí skutečnost, že už v roce 1964 opět pracoval v Československé televizi – třeba na legendárních pořadech s Janem Werichem.
O deset let později, „za Husáka“, režim podobně velkorysý nebyl. V létě 1969 byl Škutina zatčen, v září 1971 odsouzen za „pobuřování hromadnými sdělovacími prostředky“ a z vězení vyšel v květnu 1974. Práci ve svém oboru nesehnal, pracoval například v kamenolomu, a významným zdrojem jeho příjmů byly odměny od Státní bezpečnosti, které sděloval zprávy o dění uvnitř disentu.
Jeho informace, které StB považovala za „hodnotné“, se týkaly například Karla Kyncla, Marty Kubišové, Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, Václava Havla, Ivana Klímy a dalších. Předal Státní bezpečnosti i zprávy o Chartě 77, kterých StB využívala k paralyzování schůzek signatářů. Od okamžiku, kdy vyšel z vězení, se Škutina snažil legálně publikovat. Marně. Na začátku roku 1978 proto požádal o vystěhování. Podařilo se mu to v prosinci, kdy odjel do Curychu.
Spolupracoval s nakladatelstvím Konfrontace, vedl exilového Reportéra. Psal pro německá a švýcarská divadla, spolupracoval s Radiem Svobodná Evropa. A vydával svoje vlastní knížky. Do Československa se vrátil po roce 1990, když ale v roce 1992 vyšla najevo jeho spolupráce se Státní bezpečností, stáhl se do ústraní.
Pohnutý osud Vladimíra Škutiny přiblíží posluchačům pořadu Portréty historik Eduard Burget z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR.
Související
-
Všichni tři dělničtí prezidenti měli své osobní vězně. Proto skončili za mřížemi Slánský, Laušman
V historii Československa najdeme vězně, které jde označit jako „osobní“, a to konkrétního prezidenta. Ať v důsledku osobního vztahů, politického zařazení či ega.
-
Komunisté hledali nějakého vnitřního nepřítele po celou svou stoletou historii, myslí si historik
Stoletá historie strany československých komunistů zahrnuje několik etap, a to od provokující či „nesystémové“, až po dlouhá desetiletí, kdy šlo o stranu totálně vládnoucí.
-
Byla Charta 77 jen okrajovou záležitostí?
6. ledna roku 1977 bylo zveřejněno Prohlášení Charty 77 a jak uvedl historik Michal Stehlík, doposud v Československu nebyla jiná podobná protistátní aktivita. (Repríza.)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.