Vláda dr. Jekylla a pana Hyda
Dva roky a osm měsíců byl premiérem Mirek Topolánek, z toho čtyři měsíce zabrala první vláda, která nezískala důvěru sněmovny. I když se to zpočátku nezdálo, nejvhodnějším označením pravicové vlády z let 2006 až 2009 je termín "vláda v těžkých časech".
Právě proto, že to neměli lehké, splnili Topolánkovi ministři jen menší část svých záměrů a především jim nevyšel celkový záměr: změnit Českou republiku na ekonomický ráj s minimálním, ale výkonným veřejným sektorem.
Těžké časy nastaly ihned po volbách v roce 2006. Voliči rozdělili poslanecké mandáty přesně na polovinu mezi pravici a levici. Topolánkova ODS sice dostala možnost sestavit vládu, ale podařilo se jí to až po sedmi měsících složitých jednání. Výsledek přitom nebyl slavný, protože vláda se mohla opírat jen o hlasy několika odpadlíků ze sociálnědemokratické strany, navíc si tím vytvořila zcela nesmiřitelnou opozici. Nakonec odcházeli poslanci i z vládních stran a opoziční ČSSD toho okamžitě využila k jejímu svržení.
Těžké časy způsobila také vláda sama, když zahájila reformu veřejných financí. I když nešlo o zcela radikální kroky, přesto je ministři nedokázali vysvětlit. Lidé pak dostali strach, přestali utrácet a to způsobilo ochlazení ekonomického růstu v roce 2008. Specifickou kapitolou byla reforma zdravotnictví, kterou ministr Tomáš Julínek zahájil tak, aby si vytvořil co nejvíce nepřátel, tedy zavedením poplatků.
Těžké časy nakonec přinesla globální ekonomická krize. Vláda už neměla dost sil ani sebevědomí, aby ji čelila. Nejdříve popírala, že se Česka vůbec může dotknout, pak musela připustit rekordní rozpočtový schodek. Rekordním údajům o propadu veřejných financí se asi nedalo vyhnout, vláda se ale mohla předtím v rozpočtových škrtech více snažit. Navíc je to tristní výsledek, když ministři slibující pořádek ve veřejných financích končí přiznáním, že schodek za 150 miliard musíme strpět nejméně během čtyř let.
Existuje otázka, kterou si bude klást v nejbližších týdnech a možná i měsících celá řada komentátorů. Vláda úspěšná nebyla, může však za to těžká doba, anebo schopnosti jejích představitelů? Do značné míry budou odpovídat, podle svých sympatií.
Něco se však dá říci jistě. Ministři nebyli schopní do té míry, aby vykázali pozitivní výsledky i přesto, že nastávají těžké doby. Také se dá říci, že nebyli schopní dostatečně přesvědčivě argumentovat. Proto nemohli při vyrovnaných silách ve sněmovně ničeho dosáhnout uvedením věcných důvodů, ale jenom tím, že někoho postrašili, nebo přemluvili ke spolupráci.
Tato praxe se stala osudnou zvláště jim samým. Postupně je přestala podporovat příznivě naladěná média a postupně také ztráceli svůj liberální postoj. Stalo se zvykem, že důležitá rozhodnutí prováděli tak, aby si jich novináři a tím také veřejnost nevšimli, kritiku médií se pak snažili zastavit náhubkovým zákonem, který je pravým opakem liberálního přístupu.
Za takových podmínek se začali ve státní správě prosazovat lidé, kteří se dokázali nejlépe orientovat v temných vládních předpokojích. Jejich symbolem se stal zbytečně démonizovaný premiérův poradce Marek Dalík.
Vláda, která měla být liberální a ekonomicky kvalifikovaná, tak končí jako přísný strážce pořádku, který ovšem sama obchází, a o jejíž ekonomických schopnostech se dá věrohodně pochybovat.
Na druhou stranu nelze popřít, že se ministři snažili. V zásadě příjemným překvapením byl ministr financí Miroslav Kalousek, který uměl udržet veřejné finance pod lepším dohledem, než většina jeho kolegů z východoevropských zemí.
Všechny meze překonal velikostí svých ambicí ministr zdravotnictví Tomáš Julínek, který připravil vzorovou reformu. Bohužel o své pravdě nikoho nepřesvědčil.
Smůlu měl ministr školství Ondřej Liška, který byl ministrem jen šestnáct měsíců. Dokázal hasit průšvihy při čerpání evropských dotací a připravil mimořádně dobrou koncepci reformy vysokých škol. Samozřejmě ji nestihl uskutečnit.
Nakonec byl nejúspěšnější ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas, který učinil několik nenápadných kroků při reformě penzí a nemocenské a který také dokázal, byť mírně, omezit některé zbytečné sociální dávky.
Vláda si hodně zakládala na svém marketingu, který měl jako u obchodních společností chválit produkty vládnutí. Proto také dokázala všechny své kroky patřičně přikrášlit a popularizovat. Politika ale není obchod. Lidé vědí, že obchodní reklama přehání dobré vlastnosti výrobků. Proto také chápali, že i vládní marketing přehání a že doktor Jekyll zveřejňovaných vládních projektů má také pana Hyda neprůhledných veřejných zakázek a privatizací. Prostě by se dalo odcházejícím vládním politikům říci: Byli jste skvělí, ale až příliš dobří pro tento svět.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.