Vedle válek vedených zbraněmi, se obvykle odehrává ještě jeden boj, totiž o jejich výklad. Syrský konflikt je v tomto ohledu obzvláště pozoruhodný.
Do dějin vstoupí jako velká ostuda části západní levice. Syrská občanská válka se vyznačuje mimořádně velkým zmatkem ohledně faktů a velmi malou ochotou tato fakta získávat, natož je brát vážně.
Uměřenost není to, co by Donaldu Trumpovi bylo vlastní, ať jde o jeho vztahy se ženami, účes, developerský vkus nebo třeba zahraniční politiku. V noci na sobotu se mu však takový uměřený kousek přece jen povedl.
A za druhé, ze syrské války se stal jeden z oněch symbolických konfliktů, v nichž už ani nejde o podstatu věci. Lidé si do nich promítají své vlastní nevůle a náklonnosti, a ze všeho nejvíce, obavy.
Situaci dále zhoršuje velmi neblahý jev systematického zamlžování a zatemňování. K vrchním zatemňovačům u nás patří sám prezident, jak se to ukázalo i na jeho výrocích po západním ostřelování údajných výroben chemických zbraní v Sýrii.
V rozporu se Zemanovými tvrzeními operace neměla za cíl změnit průběh války, nemohla ohrozit údajný návrat k míru, a ani nemohla zpomalit návrat uprchlíků, vždyť se jednalo o deklarovaný jednorázový úder, nesouvisející navíc s podstatou tamních bojů, ale pouze jednáním Bašára Asada.
Podobně situaci zmatečně a někdy manipulativně líčila i řada dalších politiků a novinářů. Často ani nevnímali vnitřní rozpor ve svých tvrzeních, kdy si stěžovali, že operace byla „bezzubá“ a zároveň příliš rozsáhlá, nebo že byla „zbrklá“ a nebezpečná, a současně fraškovitá, protože byla s Rusy předem dohodnutá.
Charakteristické bylo, že podezření, že chemický útok spáchal Asad – což je neprokázaná, ale jednoznačně nejpravděpodobnější verze – nebylo vůbec bráno vážně. Asadovi se dává jakási výhoda důvěryhodnosti, ačkoli si jí ničím nezasloužil.
Spojené státy americké podle prezidenta Donalda Trumpa chystají odvetný zásah za údajný chemický útok na syrské město Dúmá. Trump na Twitteru avizoval, že k akci může dojít prakticky kdykoli. Na nutnosti zásahu se s USA shoduje například Velká Británie. Evropské státy jsou ale zatím v otázce intervence v Sýrii nejednotné.
Tento pohled je založen na širší základně, kterou bychom mohli nazvat ideologií „rozumné politiky na Blízkém východě“. Podle tohoto pohledu je Asad legitimní vládcem Sýrie. Za druhé, za Asada prý Sýrie vzkvétala, byl klid a prosperita, všichni byli spokojení.
Za třetí, klid zničily západní země svým prosazováním Arabského jara. A za čtvrté, Asad je moderní sekulární vládce, zatímco jeho odpůrci chtějí náboženský fanatický režim. To vše je zarámováno v jistém ohledu přezíravým přesvědčením, že demokracie je sice hezká věc, ale Arabové ať raději žijí pod diktátory.
Tento obraz světa stojí na spoustě neodůvodněných předpokladů. Povstání v Sýrii nemusel podněcovat někdo ze západu. Asadova „legitimita“ byla tak slabá, že musel pozabíjet statisíce lidí, zejména civilistů, aby se udržel u moci.
U moci jej ostatně udržely síly, jako je Íránská islámská republika nebo libanonský Hizballáh – doslova „strana Boží“ – a jednotky jihoiráckých dobrovolníků, tedy šíitští džihádisté. Tito chlápci jsou cokoli, jen ne bojovníci za sekulární stát.
Válka byla vedena tak, aby odstranila nejumírněnější sunnitské povstalce, i za cenu dočasné podpory Islámského státu, aby výsledně existoval už jen výběr mezi Asadem a skutečnými džihádisty – v této fázi už bohužel skoro jsme.
Tento výklad o sekulárním, civilizovaném a stabilitu přinášejícím Asadovi získal velkou oblibu u části západní levice, včetně té české. Snad to souvisí s tím, že Asad se s určitým úspěchem stylizuje do role bojovníka proti západnímu imperialismu a kolonialismu.
Souvisí to ale i s faktem, že na Asadovu stranu se roku 2015 přidalo Rusko. Tato víra v blahodárnost Moskvy je pozoruhodná, vždyť ruská státní moc není sekulární ani levicová. Zcela samostatným problémem je otázka, zda někteří lidé nejsou pro Asada jen proto, že jej podporuje Putin.
Přesvědčení, že Asad brání v Sýrii civilizaci proti barbarům, lze udržet pohromadě jen za určitou cenu. Například že se o lidech v opozici nebude uvažovat jako o lidech. Případně že se ani o nezúčastněných, ale přesto zabíjených a mučených civilistech nebude uvažovat jako o lidských bytostech. Jako kdyby zejména sunnité neměli nárok na pochopení nebo účast, protože objektivně patří na tu špatnou stranu: „Kdo není pro Asada, je pro džihád“.
Dnes už možná opravdu platí, že pro budoucnost Sýrie by bylo nejlepší Asadovo vítězství, které by vedlo k co nejrychlejšímu ukončení války a utrpení milionů lidí. Nekritická podpora Asada a jeho ruských spojenců, stejně jako necitlivost pro utrpení jeho odpůrců, ovšem nebudou patřit ke světlým kapitolám západu a zejména západní levice.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
