Viktor Daněk: Odmítáme se vzdát dividendy z míru
Summit Severoatlantické aliance v turecké Ankaře patřil kvůli kompetenčnímu sporu prezidenta a premiéra mezi asi ty vůbec nejsledovanější v Česku. Kvůli vnitropolitickým tahanicím by nám ale neměl uniknout jeho nejdůležitější závěr. Tlak Spojených států na evropské spojence nikterak nepolevil, právě naopak.
Čtěte také
„Jak je na tom vaše sebeúcta, když sedíte vedle Donalda Trumpa a mlčky přihlížíte, jak útočí na evropské spojence a mluví o zabírání grónského území?“ konfrontoval po skončení summitu NATO jeden z dánských novinářů generálního tajemníka aliance Marka Rutteho.
Ostřílený nizozemský ex-premiér z nepříjemné otázky hladce vybruslil. Spíše rétorický dotaz ale přesně vystihl modus operandi, v jakém se alianční schůzky po návratu Donlda Trumpa odehrávají.
Evropští lídři a Kanada kolem šéfa Bílého domu našlapují po špičkách, někteří se na něj snaží udělat dobrý dojem, jiní se spíš raději drží stranou, a všichni se snaží všemi silami udržet obraz alianční jednoty, zatímco Donald Trump spojence nevybíravě ostřeluje.
Relativně klidný summit
Na trumpovské poměry však šlo o summit relativně klidný. Nedočkali jsme se tentokrát sebepoškozujících výroků o tom, že je Aliance snad zbytečná nebo že by Američané nepřišli spojencům na pomoc.
Vděčit za to můžeme do značné míry právě diplomatické, a možná i morální akrobacii Marka Rutteho, který evropským spojencům připomíná, že Trumpova Amerika má v kritice nedostatečných výdajů na obranu pravdu a současně trpělivě vysvětluje Donaldu Trumpovi, že to ani s Evropou není zase tak špatné.
Čtěte také
Vždyť jsou pryč doby, kdy většina evropských zemí neplnila alianční závazky, meziročně evropské a kanadské výdaje na obranu vzrostly skoro o pětinu. A není ani tak docela pravda, že se Evropa postavila k Američanům zády pří útoku na Írán. Americká armáda využívala evropská letiště, bombardéry z nich k Írány vzlétly pěttisíckrát.
Faktům a tvrdým datům Američané rozumějí. Praxe ukazuje, že taktika vlichocování se mívá efekt spíš krátkodobý a současný šéf Bílého domu stejně mění názory podle toho, s kým právě mluvil naposledy. A čísla mluví jasně.
Hříšníků v Evropě zbyla už je jen hrstka. Bohužel pro nás se mezi hlavní černé pasažéry kolektivní bezpečnosti zařadilo i Česko. Co to pro českou pozici znamená, si nakonec na vlastní kůži vyzkoušeli premiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš i ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé sobě).
V pozici outsidera
O účast na summitu tolik stáli možná v naději, že se jim dostane nadstandardního zacházení z americké strany vzhledem k tomu, že své protrumpovské sympatie dávají oba rádi na odiv. Žádné ale nenastalo.
Čtěte také
Andrej Babiš se k jednání mezi čtyřma očima ani k sezení u jednoho stolu při neformální večeři s Donaldem Trumpem nedostal. Stejně jako většina ostatních si s ním mimo formální zasedání mohl vyměnit jen pár slov a jak sám přiznal, bavili se spolu jen o fotbale, filmech a jídle.
Kvůli nízkým výdajům na obranu Česko na summitu vystupovalo z pozice outsidera. Není to tak docela vina jen této vlády. Byl to předchozí Fialův kabinet, kterému se i přes hlasité morální hlásání významu investic do obrany nakonec nepodařilo dosáhnout na kýžená 2 procenta HDP investic do obrany potom, co Aliance část deklarovaných nákladů neuznala jako obranné výdaje.
Byla to také Fialova vláda, která po dohodnutí nových aliančních závazků ve výši 3,5 procenta HDP nedokázala přijít s žádnými dodatečnými výdaji a problém odsunula na budoucí kabinety.
Připišme ji ale k dobru, že resort obrany pod vedením Jany Černochové z ODS alespoň konečně nastartoval trajektorii výdajů správným směrem, včetně nákupu strategicky významné techniky, jako jsou bitevníky páté generace.
Odpovědnost současné vlády
Díl odpovědnosti za odsunutí Česka na okraj ale samozřejmě nese i současný kabinet. Česko na rozdíl od mnoha jiných zemí na summitu neoznámilo žádné společné nákupy nebo nové projekty.
Čtěte také
Z rozhodnutí Babišovy vlády se Česko nejen nepodílí na další finanční pomoci Ukrajině prostřednictvím půjčky Evropské unie, ale nebude ani součástí aliančního balíku vojenské pomoci, až na symbolický příspěvek do amerického programu PURL. A dál váznou i investice do vlastní bezpečnosti.
Je dobře, že se Babišova vláda chce v příštím roce stát prvním kabinetem, který konečně kýžená 2 procenta HDP výdajů na obranu naplní a přejme si, ať se jí to povede. Tou dobou ale už Česko bude mít několikaleté zpoždění. Bavit se teď máme o tom, jak naplníme nový alianční závazek, která nečiní 2, nýbrž už 3,5 procenta HDP do poloviny 30. let. A na trajektorii jeho naplnění zatím zdaleka nejsme.
Babišova vláda chce (podobně jako předtím ta Fialova), největší tíhu nákladů přesunout na budoucí kabinety. Pro představu, o jakých číslech se bavíme. Pokud by vláda měla nastoupit od příštího roku trajektorii navyšování výdajů na obranu o dvě desetiny procentního bodu ročně tak, aby v roce 2035 prolomila 3,5procentní hranici, musela by každý rok dodatečně nalít do obrany kolem 18 miliard korun v dnešních cenách. To jsou ohromná čísla.
Řekněme si otevřeně, že to nepůjde bez zadlužování, a schodky rozpočtu má Česko už teď relativně vysoké, nebo bez zvyšování daní, a do toho se nikomu nechce.
Česká politická reprezentace zkrátka stále zcela nevstřebala novou bezpečnostní realitu, v níž se Evropa ocitla po únoru 2022. Zvykli jsme si čerpat dividendu z míru a odmítáme se jí vzdát. Fotky s Donaldem Trumpem ze summitu Česku bezpečnost nezajistí.
Autor je analytik Českého rozhlasu pro evropské záležitosti
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
