Jan Fingerland: Jak se má NATO na Blízkém východě
Summit Severoatlantické aliance se odehrál v turecké Ankaře, vlastně na hranici mezi Evropou a Orientem. Byla to sice tak trochu shoda okolností, protože dějiště schůzek se pravidelně mění. Ale přece jen to má více než jen symbolický význam.
Čtěte také
Turecko, země neseverní a neatlantická, a tehdy také ne zrovna demokratická, vstoupilo v roce 1952 do Severoatlantické aliance proto, že se obávalo sovětského vlivu v Černomoří. Demokratickým státům Západu se zase hodilo mít lidnatého a odhodlaného spojence s velkou armádou předsunutého až do této oblasti.
V roce 2026 už je ledasco jinak, ale něco stále platí. Turecko má nadále druhou největší armádu Aliance a zůstalo ležet na stejném geopolitickém zlomu, což mimo jiné znamená, že má blízko k řadě nedávných nebo aktuálních konfliktů, nejen na Ukrajině a v Arménii, ale také na Blízkém východě – v Sýrii, Libanonu, v Gaze, a také v Íránu.
Aliance a Írán
Summit NATO se mimo jiné odehrával v okamžiku, kdy Amerika i Evropa touží tyto konflikty vyřešit nebo utlumit. A také se ukazuje, že prezidentu Erdoganovi se podařilo prodat se Donaldu Trumpovi jako přední spojenec v široké oblasti. Pravděpodobně ovlivnil i jeho nedávné rozhodnutí uzavřít s Íránem příměří.
Aliance je už řadu let v krizi, i kvůli Trumpovu pocitu, že Evropané se málo angažují a málo utrácejí za vlastní bezpečnost. Její poslední dějství souviselo s malou ochotou evropských členů Aliance zapojit se po boku USA do války s Íránem, zejména při násilném otevření Hormuzského průlivu, což americký prezident chápal jako přirozený závazek spojenců.
Čtěte také
Evropané naopak tvrdili, že nebyli ohledně začátku války konzultováni, že nejde o jejich válku, ani o válku, která by se týkala NATO, jehož smyslem je teritoriální obrana členských zemí proti útoku zvenčí.
Evropské odmítnutí bylo logické, ale dále ohrozilo transatlantické vazby. I když se ukázalo, že některé evropské státy jsou pro odminování Hormuzu lépe vybaveny než americké námořnictvo – ale až v mírových podmínkách.
To vše se odehrává v souvislosti s dalšími procesy. Amerika se nestahuje jen z evropského prostoru, ale i z toho blízkovýchodního. Donald Trump už dříve ohlašoval, že se mají jeho spojenci o pořádek v oblasti starat hlavně sami.
Současně se ukázalo, že Amerika nemá schopnost nebo vůli konfrontovat ani tak relativně slabý stát, jako je Írán. To je špatná zpráva i pro evropské spojence USA, nejen třeba Tchajwan. A samozřejmě i pro blízkovýchodní partnery Ameriky.
Turecká hra
Už nějakou dobu se proto spekuluje o tom, jak bude vypadat nová bezpečnostní architektura Blízkého východu, která vycházela z očekávání amerického odchodu, a současně z obav z íránských regionálních ambicí. Spekulovalo se třeba o „arabském NATO“, které by využívalo sílu a prestiž Egypta a jeho velké armády. Případně užší spolupráci s Izraelem, jak se pro ni rozhodly třeba Emiráty.
Poté, co se Trump rozhodl z války i regionu vycouvat, zejména ropné arabské monarchie hledají řešení, které by spočívalo zaprvé v dohodě s Íránem, a za druhé ve spolupráci s dalšími státy širší oblasti. Jádrem nové aliance by byla spolupráce Saúdské Arábie, Pákistánu a právě Turecka.
Samo Turecko pod Erdoganovým vedením úspěšně hraje hru na chytrou horákyni hned na několika úrovních, včetně závazků vůči NATO – bere výhody, ale zbytečně se k ničemu nezavazuje. Současně si právě Erdogan uchoval silné osobní vazby s Trumpem, na kterého má asi silný vliv. Americký prezident vyvolal v Ankaře rozruch, když připustil, že by USA mohly prodat Turecku stíhačky F-35, což znepokojilo zejména Izraelce i Řeky.
Je tady ještě jedna rovina, v níž se propojují zájmy NATO a dění na Blízkém východě. Nedávná válka byla demonstrací zcela nové situace v oblasti použití střel, protiraketových systémů a masivního nasazení dronů. Generální tajemník NATO Mark Rutte počátkem týdne mluvil o tom, že evropští členové hodlají investovat jen do dronů kolem 40 miliard dolarů.
Můžeme tak současně pozorovat dva paralelní procesy. Snahu starého NATO nějak se revitalizovat pro nové podmínky. A také krystalizaci bezpečnostní spolupráce hned v sousedství, na Blízkém východě, i s přihlédnutím k chybám, kterých se NATO dopouštělo.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
