Jan Vávra: Kdo dokáže změnit český postoj k obraně státu?
Nedávný summit NATO dopadl pro naši politickou reprezentaci lépe, než se čekalo. Není to však zásluha našich politiků, ale výsledek jednoznačného odhodlání států NATO posílit společnou obranu. Česká republika se ocitla na samotném chvostu a nic nenaznačuje, že bychom měli ambice toto poslední místo opustit.
Prezident Pavel proto avizoval, že se bude chtít po návratu domů sejít s vládou, aby společně probrali závěry summitu. Babiš sice na summitu potvrdil závazek navýšit do roku 2035 výdaje na obranu na pět procent, ale z dokumentu, který vláda odeslala do NATO, vyplývá, že růst do roku 2030 je velice mírný a strmý nárůst nastává až po roce 2030, tedy za horizontem této vlády. „To naznačuje, že závazky nebudou plněny,“ myslí si prezident.
Problém s neochotou zvyšovat výdaje na naši obranu spočívá zejména v účasti SPD v Babišově vládě. Pravicoví extrémisté jsou všichni proruští a protiukrajinští; příkladem je německá AfD. Proto bude Babiš nadále kličkovat mezi řečmi o míru pro domácí publikum a neurčitými zahraničními sliby, takže zůstaneme nadále v pozici černého pasažéra. Může se to změnit?
Čtěte také
Jak již na této stanici upozornila Lída Rakušanová, podle výzkumů veřejného mínění považuje téměř 90 procent lidí za nutné suverenitu země bránit a více než polovina z nich chápe, že se to neobejde bez zvyšování výdajů na obranu. Na druhou stranu je třeba povinná vojenská služba krajně nepopulární a ani Fialova vláda se neodvážila učinit z obrany země klíčové téma; bývalý premiér opakoval, že je proti jejímu zavedení. Češi raději uvěří Andreji Babišovi, že je třeba jednat o míru a peníze dávat „našim lidem“, než abychom následovali Německo, které uvažuje o změnách ve všeobecné vojenské službě.
Všichni naši politici – populističtí i demokratičtí – tuší, že jakákoli příprava na obranu země nikomu žádné politické body nepřinese. Prezident je tak jediný, kdo kráčí proti proudu. Aby měl v dnešní době, kdy všichni hrají jen na počet hlasů při volbách, někdo odvahu žádat po občanech, aby se kvůli vojenským výdajům uskromnili, muselo by se změnit naše kolektivní uvažování.
Český národ se nikdy nebránil a nikdy jsme za svou suverenitu a svobodu nebojovali. Tuto zkušenost nemáme v kolektivním povědomí. Naše zkušenost – jak z doby Mnichova a Protektorátu, tak z poválečného nadšení pro Sovětský svaz – nás učí, že v krizových situacích dokážeme přežít jako etnikum, pokud se vzdáme samostatného státu a přimkneme se k někomu silnějšímu. Tak vložil osud českého národa do rukou Adolfa Hitlera Emil Hácha a stejně tak jej vložil do rukou Josifa Vissarionoviče Stalina Edvard Beneš. Celá tehdejší demokratická politická reprezentace tyto politiky podporovala. Naším problémem je tedy slabá tradice státnosti a naopak důraz na malé české přizpůsobování.
Petr Pavel zatím tlačí na naši připravenost bránit vlastní stát a nezdá se, že by se chystal napodobit Emila Háchu nebo Edvarda Beneše. Ale někdo z demokratických politiků – pokud se tak chtějí nazývat – by měl podpořit jeho snahu změnit náš postoj k obraně. Pokud se demokraté nepostaví populistické taktice Andreje Babiše, který všemožně uplácí domácí veřejnost a směrem k NATO hraje švejkovskou taktiku, nastane dříve či později situace, kdy naši spojenci s naší nespolehlivostí a sobectvím ztratí trpělivost. A pak nám – pokud budeme chtít přežít – nezbude než se opět přimknout k někomu mocnějšímu. Kdo by to asi byl, není těžké uhodnout.
Autor je publicista.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
