Karel Hvížďala: Proč je u nás národ víc než stát
Nejspíš proto, že státnost je proces utváření státu, a ten byl u nás přehlušen procesem utváření národa. V Evropě tomu bylo opačně: nejprve existovaly státy a teprve pak se utvářely národy.
Čtěte také
V Německu vznikl stát za Bismarcka v roce 1871, ve Francii byl proces vzniku státu dovršen francouzskou revolucí v roce 1789 a v Itálii v roce 1861, za krále Viktora Emanuela II.
Do té doby v Německu nežili Němci, ale Prusové, Sasové, Sauerlanďané, Bavoři atd. a podobně tomu bylo i ve Francii a Itálii. Většina tento proces sjednocení přijala příznivě, protože se stala součástí většího a silnějšího celku.
My jsme naopak byli součástí Rakouska-Uherska, tedy velkého, nám ale cizího celku a emancipovali jsme se od poloviny 19. století jako národ vztahem k jazyku.
Vztah k jazyku a literatura
V roce 1886 v časopise Čas nás českoněmecký intelektuál Gordon Schauer vyzval, abychom si odpověděli na dvě otázky: Jsme dost silní, abychom vybudovali vlastní českou kulturu? A dále: Nebylo by lepší investovat energii do kulturní práce v rámci vyspělé německé kultury?
Vztah k jazyku byl a je dodnes pro nás zásadní: vytvářel národní vědomí a stal se symbolem samostatnosti. Soustředili jsme se na literaturu.
Čtěte také
A měli jsme co dělat, protože zakladatelem české moderní poezie byl u nás Karel Hynek Mácha. Máj si však musel v roce 1836 vydat vlastním nákladem: vytýkali mu absenci národního apelu, za kterou se jen skrývala vlastní nedostatečnost.
Za první moderní prózu považujeme Babičku Boženy Němcové, která vyšla v roce 1855. Žánrově je označována za idylu, novelu, soubor črt či pohádku. Důležitá pro nás byla kvůli jazyku, který byl na svou dobu neobyčejně bohatý a košatý. K románům velkých literatur měla však daleko.
O rok později, co vyšla Babička, byl ve Francii vydán román Gustava Flauberta Paní Bovaryová, ostré sociálně kritické dílo. V té době měla francouzská literatura za sebou již osmisetletou tradici.
Zradili jsme stát
Koncem 60. let minulého století jsme romány Zbabělci, Sekyra či Žert navázali na prvorepublikového Švejka či Válku s mloky. Stvrdili jsme svou kulturní identitu: objevili jsme třetí prostor mezi skutečností a ideologií, který nám umožnil poznat, kdo jsme a jací jsme, jako to kdysi udělal Flaubert.
Naučili jsme se okolnosti nepovažovat za nepřízeň, ale za výzvu, za podnět pro nedogmatický, vždy znovu se sebou vyjednávaný dynamický postoj. Díky této zkušenosti se u nás zrodil samizdat, který nám pomohl přežít i normalizaci 70. a 80. let minulého století.
Se státem a s našimi politiky jsme ale měli horší zkušenost: stát jsme v roce 1938, 1948, ani v roce 1968 nebránili: zradili jsme ho. A bohužel po roce 1989 jsme opět ignorovali starost o utváření státu, soustředili jsme se na ekonomiku. Následky vidíme každý den: Chybí nám pevný právní rámec, který by nedovolil po volbách každé nové vládě zpochybňovat státní aparát.
Velká frekvence odvolávání se na národ a národní zájmy tu slouží jen jako zástěrka, za kterou pekelná čeládka privatizuje stát místo toho, abychom privatizovali národnost, stejně jako jsme privatizovali náboženství.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
