Lída Rakušanová: Legrace skončila už dávno. Vzít to na vědomí je ale v Česku dvojnásob obtížné
„O tom, že je bezpečnostní situace vážná, musíme především přesvědčit sami sebe,“ řekl diplomat a na počátku tisíciletí i ministr obrany Karel Kühnl, když se kvůli summitu NATO v Ankaře střídali tento týden na televizních obrazovkách snad všichni politici, politologové a političtí geografové, co jich v České republice máme.
Čtěte také
Otázka je, nakolik je zapotřebí o tom zdejší společnost přesvědčovat. Podle výzkumů veřejného mínění považuje skoro 90 procent lidí za nutné suverenitu země bránit a víc než polovina z nich chápe i to, že se to neobejde bez zvyšování výdajů na obranu. Každý třetí z deseti by dokonce šel bojovat za Českou republiku se zbraní v ruce.
Zároveň je ale dobrá polovina lidí přesvědčena, že má na vlastní bezpečnost své země jen omezený vliv, protože o osudu malých států nakonec stejně rozhodují velmoci. Takže se Česko spoléhá už po čtvrt století bezvýhradně na kolektivní obranu v rámci NATO.
To sice zatím, jak se ukázalo na summitu v Ankaře, ještě funguje, ale otázka je, nakolik by to fungovalo i bez Ameriky v čele.
Finská cesta
Že to jde i jinak, ukazuje příklad Finska, země s obyvatelstvem co do počtu polovičním, než má Česká republika. Přesto Finy ani nenapadne, že by obrana vlastní země byla marná. Jejich strategií je, že malý stát musí být schopen bránit se sám od prvního dne.
Čtěte také
Od roku 2023, kdy Finsko vstoupilo do NATO, zdůrazňuje tamní vláda opakovaně, že spojenci jsou nikoli náhradou, ale doplněním jejich vlastních obranných schopností. A ty jsou v západní Evropě vskutku ojedinělé.
Ve Finsku trvá dodnes branná povinnost, do armády a do systému záloh se investují značné prostředky, na obranu země je připravena i celá civilní společnost. To vše s cílem odstrašit Rusko a dát mu najevo, že ho případná agrese přijde hodně draho.
Zimní válka vs. Mnichov
V 60. letech minulého století, kdy v Československu zrála touha vymanit se z područí Moskvy završená pražským jarem, tady panovala představa, že by se Československo mohlo stát zahraničně politicky sice omezenější, ale vnitropoliticky na Sovětském svazu naprosto nezávislou a svobodnou zemí po vzoru Finska.
Jenže Finsko si muselo svou nezávislost na přelomu let 1939 a 1940 na Rusku krvavě vydobýt v tzv. zimní válce. Tahle zkušenost se vryla do finské historické paměti a posílila přesvědčení, že i malý stát se může dobře organizovanou obranou agresorovi ubránit.
Československo udělalo rok předtím sice s jiným, ale obdobně expanzivním agresorem jinou zkušenost: vláda přijala diktát Mnichovské dohody a odevzdala Hitlerovi Sudety. Statisícům českých a slovenských mužů, zmobilizovaným během několika málo dnů a nasazeným na obranná postavení včetně pohraničních pevností, nezbylo než se rozejít.
Do naší historické paměti se Mnichov zapsal jako jedna z událostí, které nejvíc formovaly český vztah k bezpečnosti a obraně státu. O tom, zda jsme se tenkrát měli bránit nebo ne, se dohadujeme dodnes.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
