Roman Joch: Co je smyslem ústavy?

Ale položme si otázku jinou: je v České republice suverén, je nějaká mocenská instituce suverénní? Odpovědí je nikoli, protože máme ústavu. Suverénem se myslí ten se svrchovanou mocí, který může a dokáže prosadit cokoli, co jen chce. A ústava, ačkoli státním institucím určité pravomoci dává, což je důležité, jiné jim zase upírá, což je ještě důležitější. Ústava znamená omezení moci každého a všech. Proto platí: když ústava, pak ne suverén; když suverén, ne ústava. Vlastně jsou jen dva typy režimů: ústavní a neústavní.

Čtěte také

Zásah do nezávislosti justice? Jde o nepochopení, říká k trestní politice vlády Vesecká

U nás máme tři složky moci, zákonodárnou, výkonnou a soudní. Každá z nich je rozdělena mezi dvě instituce. Zákonodárnou moc má Parlament a ten je rozdělen na dvě komory: Poslaneckou sněmovnu a Senát. Výkonná moc je rozdělena mezi vládu a prezidenta. A vrcholem moci soudní jsou Nejvyšší soud, nejvyšší soudní instance hodnotící, jestli došlo k porušení práva, a Ústavní soud, který rozsuzuje spory práv s právy, tedy interpretuje ústavu samotnou.

Mnozí nechápou, proč máme dvoukomorový parlament, Sněmovnu i Senát, i když ono institucionální zdvojení, jak jsme viděli, je i u složek výkonné a soudní. U moci zákonodárné je to důležité kvůli zamezení tyranie většiny. V naší parlamentní demokracii je většina v dolní komoře Parlamentu propojená s vládou, vládu vytváří. Ti, kdo vládnou, mají většinu v dolní komoře; ti, kdo mají většinu v dolní komoře, mají vládu.

Čtěte také

Lída Rakušanová: Co takhle zmodernizovat Senát?

To je velice silná a potenciálně nebezpečná kombinace. Nejen schvalují rozpočet, nejen vládnou armádě a policii, ale kdyby byl parlament jednokomorový, mohli by si měnit zákony, jak chtějí, a ohýbat je ve svůj prospěch. Proto je Parlament dvoukomorový; aby momentální většina vzešlá z jedněch voleb nemohla svévolně měnit ústavu.

Garance vlády zákona

Sněmovna je volena poměrným systémem na čtyři roky a je rozpustitelná, Senát je nerozpustitelný, volební období senátora je šest let, ale každé dva roky se volí třetina senátorů většinovým dvoukolovým systémem. Sněmovnu i Senát volí lid, ale jinak, jindy a na jinou dobu. Sněmovna kontroluje vládu a schvaluje jí rozpočet – to Senát nedělá; ale Senát schvaluje nominace prezidenta na soudce Nejvyššího a Ústavního soudu – což zase nedělá Sněmovna.

Pro změnu ústavy jsou však nutné ústavní většiny v obou, jedna komora nemůže tu druhou přehlasovat. To je garance vlády zákona, vlády práva, toho, aby si momentální vládní většina neohýbala právo ve svůj prospěch; a tudíž prevencí tyranie většiny.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Jak chce vláda porušovat základní zákon – Ústavu

Ústavu má interpretovat Ústavní soud a měnit ji může jen ústavní třípětinová většina v obou komorách Parlamentu. Ale ani ta ji nemůže měnit svévolně či zrušit. Naše ústavní filosofie vychází z koncepce přirozených práv; základní lidská práva jsou primární a státní moc je sekundární, existuje pro zajištění základních práv.

Článek jedna Listiny práv a svobod z roku 1991 konstatuje: „Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ A Článek devět ústavy z roku 1992 stanovuje: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“

Roman Joch|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Tedy kdyby ústavodárné většiny v obou komorách Parlamentu přijaly následující ústavní zákon: „Článek jedna, zítra se ruší Listina práva a svobod; článek dva, pozítří tito a tito lidé podstoupí povinnou euthanasii,“ Ústavní soud by jej měl zrušit a prohlásit za neústavní, ba přímo protiústavní!

Jinými slovy, některé pasáže ústavy a Listiny práv a svobod jsou navždy; již nikdy nejsou legálně a legitimně zrušitelné. V tomto smyslu ani lid samotný není suverén; například nemá právo svévolně poslat na smrt nevinné. Máme-li ústavu, pak uvnitř země není suverénem nikdo; leda snad ona ústava samotná.

Autor je ředitel Občanského institutu a politický komentátor