Vídeň, kdysi druhé největší české město. Vztahy mezi přistěhovalci byly složité

21. říjen 2017
Kavárna Tichy ve Vídni

Vídeň byla hlavním městem monarchie, tudíž se právě tam zcela přirozeně stěhovali lidé z celého státu. Za prací, za studiem, za kariérou. Stejně tak přicházeli i Češi.

Dokonce to bylo ve své době 2. největší české město, hned po Praze. Jaké bylo tehdy sociální postavení Čechů a jak se proměnilo?

Rakouský historik Erich Krenslehner uvedl: „Tisíce přistěhovalců z Čech a Moravy odcházeli do Vídně za prací a lepším životem. Usazovali se hlavně na jižním předměstí Favoritten a nejeden ze zdejších činžáků obývaly výhradně české partaje. Historici odhadují, že kolem roku 1900 byl každý pátý obyvatel čtvrti Favoritten českého původu a Vídeň druhým největším českým městem po Praze.“


Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, režii měl Jan Sedmidubský. Hostem ve studiu byl historik Michal Stehlík, v reportáži z Vídně vystupuje publicistka Zuzana Brikcius.

Svět poloviny 19. století byl světem, kdy „české země, resp. jejich obyvatelé a reprezentace po roce 1848 nezískaly postavení, ve které doufaly. Takže do Vídně přicházejí klasické pracovní síly, ale vídeňská univerzita je plná českých studentů a posléze profesorů, přicházejí umělci, Vídeň není pouze česko-německé město, ale je to takový kotlík monarchie.

Kdybychom chtěli být trochu hrdí na tu dobu, tak Vídeň byla podobná významu Paříže, především v oblasti umělecké a společenské. Vídeň se stala centrem nejen z hlediska monarchie, ale z celého světa. Mnozí tam jezdí a inspirují se tamním uměním,“ uvedl host pořadu historik Michal Stehlík.

Zakladatel Leopold Hawelka

Asimilace je zcela přirozený proces. Dorozumívacím, základním a úředním jazykem je němčina a s tím souvisí právě tendence přizpůsobovat se prostředí. Jazykově, příjmením, či životním stylem.

Věra Mayerová, která se danému tématu věnuje, uvedla: „Mutace jmen zřetelně ukazují na poněmčování, např. od Nováček přes Novácek a Novacek až po Novascek. V Heroldově Vídeňském adresáři ve vydání z roku 1965, které obsahuje celkem 14 300 českých příjmení, má jména Hrdlička 20 a Čížek dokonce 25 modifikací. Nezvyklý způsob psaní a obtížná výslovnost byly důvodem pro přizpůsobování německému okolí.“

Období přelomu století, hvězdná doba, to jsou jména těch, kteří se ve Vídni prosadili, hudební skladatel Gustav Mahler, architekt Josef Hoffmann, stavitel Josef Hlávka a další. A ve čtvrti Favoritten v té době žije malý Matěj Šindelář, jehož rodiče se za prací přestěhovali z Kozlova u Jihlavy. A o pár let později se ve stejné čtvrti a dokonce ve stejné ulici narodí malý Josef Bican. Dva hvězdní fotbalisté, jejichž původ a stopy jsou jednoznačně spjaty s českými zeměmi. Stejně tak jako řady dalších.

Končí 1. světová válka a řada Čechů se rozhoduje vrátit se domů. „Hovoří se o více než 100 tisících lidech. Ale oni se vrací do Československa s nějakým ideálem, ale ono to bylo zcela jiné prostředí. Sám Masaryk vnímal kdysi příchod do Prahy jako do jisté provincie. Ale ta doba byla plná ideálů, takže tím bylo možno překonat i ty sociální těžkosti,“ uvádí doc. Michal Stehlík.

Josef Bican se narodil ve vídeňské čtvrti Favoritten

Prvorepublikové Československo trvá pouhých 20 let, stejně jako nástupnického státu Rakouska. Pak jejich historie končí po nástupu Adolfa Hitlera v sousedním Německu. Rok 1945 je rokem, kdy jsou oba státy obnoveny, přichází další vlna „výměny občanů“, tentokráte jsou to z území Československa odsunutí Němci.

Jejich život v Rakousku byl více než obtížným. Komunistický převrat v roce 1948 byl zcela zásadním přelomem v životě jak Československa, tak i vídeňských Čechů. Přicházely exilové vlny a historik Michal Stehlík připomíná, že „vztah s Vídní se po roce 1945 velmi dynamicky proměňuje, my hovoříme o exilové vlně po roce 1948 a 1968, ale je třeba připomenout také období po roce 1945.Také je třeba uvést, že přelom 70. a 80. let byla také vlna – v rámci estebácké akce Asanace – kdy řada Čechů končí ve Vídni.“

Vztahy mezi jednotlivými skupinami emigrantů, exulantů, nebyly jednoduché. Ve Vídni dokonce existovala i skupina prokomunisticky smýšlejících Čechů.

Ale vraťme se k těm, kteří přímo navazují na – dnes bychom řekli ekonomičtí imigranti – vlnu Čechů, kteří do Vídně přišli koncem 19. století. Mezi ně patřil Josef Jonáš, který se narodil v roce 1863 v Kamenici u Jihlavy a jeho manželka Kateřina, rozená Rokosová z Pavlova u Třeště na Jihlavsku. Jejich syn Franz Jonas, narozený roku 1871, v rámci jeho politické dráhy byl dvakrát zvolen rakouským prezidentem, a to v letech 1965 a poté v roce 1971.

Franz Jonas, někdejší prezident Rakouska

„To je vývoj střední Evropy, kde se prolínají národnosti skrze generace a najednou se ze člověka z chudého prostředí stane rakouský prezident. Podobně se můžeme podívat na osudy dalšího rakouského politika Bruna Kreiského, který rovněž pocházel z našeho a udělal velkou kariéru. Tady se nám vrací Rakousko-Uhersko, že hranicemi a velmi rychlými změnami se nedá všechno přetrhnout. Střední Evropa stále ještě zůstává takovým jistým kotlíkem Vídně,“ dodává Michal Stehlík.

A tak je možná zvláštní, že toho my o Rakousku příliš nevíme, stejně jako pravděpodobně Rakušané o nás. Několik století společné historie, společná či velmi podobná kuchyně, způsob života a životní styl vůbec, to jsou do dnešních dnů spojnice našich životů.

To je každodennost, kdy v řadě rodin nalezneme rodinné příběhy, které byly právě s obdobím monarchie, Vídně spjaty. „Železná opona, která byla na Evropu spuštěna, tady zůstává spíš na té mentální rovině. A dnes, kdy je hranice otevřená, nás Rakousko příliš nezajímá a přiznejme si, že ani my Rakousko nezajímáme. Taková je realita,“ konstatuje host pořadu historik Michal Stehlík.