Češi pomáhali budovat moderní Bulharsko, jejich emigraci podporovala Vídeň

V Bulharsku jsou jména našich významných krajanů dobře známá. „Tady se o této významné kapitole naší emigrace příliš neví," říká Jan Rychlík, který se dějinami Bulharska dlouhodobě zabývá.

Byla česká komunita v Bulharsku něčím specifická?
Ve druhé polovině 19. století měli Češi přebytek především humanitní inteligence, proto hledali často uplatnění v zahraničí. Bulharsko je výjimečné spíše tím, že se tam domohli významného postavení a vysokých funkcí. Jireček se stal dokonce na dva roky ministrem školství. Je to dáno tím, že došlo k určité symbióze. Mladý bulharský stát měl nedostatek vlastní inteligence.

A byl tam i vnitřní ideologický boj. Část konzervativních politiků chtěla, aby inteligence přišla z Ruska, ale byla tam protireakce, která vítala inteligenci z Rakouska-Uherska, což byl také slovanský stát. My si dnes málo uvědomujeme, že Slované tvořili převahu v rakousko-uherské monarchii. Byl v tom také kalkul z Vídně, která se snažila omezit ruský vliv na Balkáně. Proto podporovala stěhování Čechů do Bulharska.

Z toho vyplývá, že odcházela převážně inteligence?
Pokud to bereme relativně, tak podíl inteligence byl enormní. Do USA převažoval rolnicko-dělnický živel, tady byla ve vysokém počtu zastoupená humanitní inteligence. Ve východní Rumelii například doktor Thurn-Taxis vybudoval celý justiční systém a stal se dokonce generálním prokurátorem, nejvyšším žalobcem, což je neobvyklé.

Technická inteligence pomáhala při stavbě železnic, která by propojila Istanbul s železniční sítí v Srbsku. Další pracovali při budování pivovarů a cukrovarů. Vlastně všechny podniky mezi Terstem a Istanbulem byly postaveny za podpory českého (nikoli nutně v etnickém smyslu) kapitálu. Bulhaři si dodnes této inteligence velmi cení, zatímco u nás to nikdy nebylo v popředí vědeckého zájmu.

Dějinami Bulharska se dlouhodobě zabývá historik a etnolog Jan Rychlík|foto: Tomáš Vodňanský

Dá se mluvit o nějakých vlnách?
První vlna přichází po roce 1878, po vzniku samostatného bulharského knížectví. Ta další v 90. letech, kdy bylo možné získat za poměrně levný obnos zemědělskou půdu. To šlo spíše o druhou emigraci. To se do Bulharska stěhovali lidé, kteří už dříve odešli do Banátu a oblasti Temešváru.

Vystěhovalectví končí před 1. světovou válkou. V meziválečném období bylo Bulharsko v ekonomicky špatné situaci. Od přelomu století vidíme naopak stěhování Bulharů do českých zemí, na Slovensko nebo do dnešního Burgenlandu.

Dá se odhadnout, kolik lidí s československými kořeny se do Bulharska přestěhovalo?
Pohyb obyvatelstva byl volný, tehdy nebyla žádná cizinecká policie, žádná povolení. Přesná evidence se nevedla, odhady hovoří o tom, že mohlo jít o deset až patnáct tisíc Čechů. Víme o nich až v případě, kdy požádali o bulharské občanství, ale to zase byli evidováni jako rakouští občané. Osobně si myslím, že jich mohlo být i víc.

V Sofii dnes žije asi kolem tří stovak lidí hlásících se k české národnosti. Další spolky jsou ve Varně. Existuje v Bulharsku i nějaká česká vesnice, jako je tomu v srbském a rumunském Banátu?
Dnes už ne. Byla to ves Vojvodovo, kam přišli lidé během druhotná emigrace z Banátu, ale po 2. světové válce se vrátili do Československa a dnes je prakticky vylidněná. Potomci Čechů jsou roztroušeni po celém Bulharsku. Oni o sobě vědí, ale nějaká ucelená komunita to není. Je to v podstatě diaspora. A dnes je spíše historickou epizodou.

Celý článek k pořadu Zaostřeno, který je zaměřený na krajanskou komunitu v Bulharsku, najdete na webu Radia Praha >>