„Věřili jsme, že jsme nejšťastnější děti na světě.“ Jak stát vychovával pionýry a co dělají dnes
Maria Espeland má bělorusko-korejské kořeny a v dětství a dospívání byla aktivní pionýrkou. Dostala se až do mekky všech pionýrů, Mezinárodního pionýrského tábora Artěk na Krymu. „Celý ten koncept Artěku využíval naši naivitu. Využil můj idealismus. To kvůli Artěku jsem zůstávala idealistická příliš dlouho. Věřili jsme, že je Sovětský svaz tou nejlepší a nejdokonalejší zemí na světě! A samozřejmě jsme si byli jistí, že jsme ty nejšťastnější děti na světě,“ říká dnes.
Snaha vychovávat děti a dorost v duchu marxisticko-leninské ideologie byla společná všem zemím někdejšího sovětského tábora. Ne vždycky se stejnou intenzitou a úspěchem.
Čtěte také
„My jsme si opravdu byli jistí, že jsme ta nejvíc privilegovaná generace v historii sovětské společnosti. A chlubili jsme se tím. Já tomu věřila, ano,“ přiznává dnes Maria Espeland. Dnes žije v Norsku a pracuje jako překladatelka, ale narodila se ve Vorkutě, městě, které vzniklo jako jeden z nechvalně proslulých táborů gulag a psal o něm i Alexandr Solženicyn. To ale jako malá dívka v sedmdesátých a osmdesátých letech netušila.
A složitější, než jak si to pamatujeme, to bylo i s Pionýry.
Tři pionýři
V Československu nebyla jedna pionýrská organizace, ale hned tři, které se mezi lety 1949 až 1989 snažily řídit volný čas a ovlivňovat myšlení a životní postoje mladé generace, přibližuje historik Jiří Knapík.
„Tou první byla Pionýrská organizace Československého svazu mládeže od roku 1949 do března 1968,“ říká historik a spoluautor publikace Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948 až 1967, za kterou dostal v roce 2012 spolu s kolegou Martinem Francem cenu Magnesia Litera.
Druhá organizace byla spjatá s Pražským jarem. Hlavní slovo v ní měli lidé, kteří se snažili upravit Pionýra a navázali na tradici Junáka.
Jiří Knapík
„Druhá organizace byla spjatá s obdobím Pražského jara, kdy působila jako samostatná reformovaná organizace. Hlavní slovo v ní měli lidé, kteří se snažili upravit Pionýra a navázali na tradici Junáka,“ pokračuje Knapík a dodává:
„Třetí byla ta, která vznikla zase jako jednotná masová organizace od roku 1970 a fungovala až do roku 1989. A na ni má velká část naší společnosti pořád vzpomínky, je nejvíc patrná v kolektivní paměti.“
Čtěte také
Jaké vzpomínky to jsou? Imunolog Jiří Šinkora, narozený v 60. letech, propadl začátkem 80. let kouzlu pionýrských táborů a už ho to nepustilo. Na dětské tábory jezdí, a dokonce je organizuje od té doby nepřetržitě. V poslední době mluvil jako známý odborník v médiích hlavně o tom, jak bojovat proti pandemii covidu-19.
Pionýra prý nikdy nebral jako nástroj indoktrinace, říká Šinkora:
„Já pocházím z poměrů známého sídliště Stalingrad ve Žďáře nad Sázavou. Otec zemřel, když mi bylo sedm let, a pak jsme tam s mamkou a sourozenci žili přesně v tom prostředí těch dělnických dětí nebo nižší střední třídy, jak bych to dneska nazval. Pionýr byl pro mě automatický. Měli jsme Pionýrský dům neboli Pidom, chodili jsme tam hrát ping-pong nebo šachy a do kroužků.“
Čtěte také
Martin Bělohlávek je bývalý dlouholetý předseda nové a stále existující organizace Pionýr, která na tu původní navázala po roce 1989. Upozorňuje, že vliv socialistického Pionýra nebyl v Praze až takový, jak si dnes lidé myslí:
„U nás se říkalo, že v Pionýrské organizaci Socialistického svazu mládeže byly všechny děti. Není to pravda. Tady v Praze to bylo šest dětí z deset, to znamená, že to neodpovídalo představě, která v mnohých lidech žije.“
O vzpomínkách a realitě Pionýra je Téma Plus Víta Pohanky, poslechněte si ho.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
