Velká Británie jako Rusko? Po brexitu se vztahy s EU mohou výrazně zhoršit, varují Financial Times

Boris Johnson

Vztahy Velké Británie a kontinentální Evropy se po brexitu mohou významně zhoršit. Mnohé zájmy a postoje na obou stranách totiž budou odlišné, upozorňuje komentátor britského hospodářského deníku Financial Times Gideon Rachman.

Podle něj můžeme naopak už dnes najít možná až překvapivou podobnost mezi Británií a Ruskem. Současné nepřátelské vztahy mezi oběma zeměmi tyto společné rysy zastírají, po brexitu se ale stanou zřetelnější. A to způsobem, který by měl znepokojovat Londýn i Brusel.

Británie a Rusko jsou si podobné jednak z hlediska geografie, když se nacházejí na vnějším okraji evropského kontinentu. Z toho plyne jedna důležitá věc: Mají dvojí identitu. Pokládají se za evropské země, zároveň ale také za specifické státy, které jsou něčím více, píše Rachman.

Téměř osmdesát procent ruského území se nachází v Asii. A také britské impérium bylo vybudováno mimo Evropu. Spojené království má rovněž stále silné kulturní a politické vazby s „anglofonními oblastmi“ v Severní Americe, Austrálii a jejím okolí a v jižní Asii. Není tedy příliš překvapivé, pokud obě země skončí v pozici velkých evropských mocností, které ale zároveň nejsou členy Evropské unie.

Přesto Moskvu a Londýn bude i nadále znepokojovat kolektivní síla Evropské unie. Coby dva státy na evropské periferii se totiž už tradičně obávají vzestupu jedné dominantní mocnosti v kontinentální Evropě.

Tato ostražitost ostatně vysvětluje i jejich spojenectví v době napoleonských a dvou světových válek, vysvětluje Rachman. Moderní identita obou zemí pak vznikla na připomínce vítězství z roku 1945. Obě země také významně ovlivňuje nostalgie po své imperiální slávě.

Rozzlobení sousedé

Paralela s Ruskem nicméně není pro Velkou Británii vůbec povzbudivá. Podle komentátora totiž zdůrazňuje nebezpečí, že by brexit mohl vést k dlouhodobému zhoršení vztahů s kontinentální Evropou a k politice rozhořčeného nacionalismu.

Takový vývoj by ohrozil i samotnou Evropskou unii, která by musela čelit dvěma rozzlobeným a odcizeným sousedům. Rusko i Velká Británie jsou v evropském měřítku velmocemi a mají velké možnosti působit Unii potíže.

Je pravdou, že v Británii na rozdíl od Ruska existuje liberální a demokratická tradice. Proto se politické hodnoty Londýna mohou spíše sladit s Paříží a Berlínem než s Moskvou. Není tedy příliš pravděpodobné, že se britská politická třída bude chovat k Evropě na způsob Ruska ovládaného prezidentem Putinem, který vůči Západu vytáhnul do boje na způsob „guerillové války“.

Geopolitika a její cíle se ale ne vždycky odvíjejí jen od politických a společenských hodnot. Rozhodují také emoce a strategické zájmy. A v této chvíli podle Gideona Rachmana přicházejí ke slovu paralely mezi postsovětským Ruskem a pobrexitovou Velkou Británií.

Hospodářské problémy a strategické porážky v zahraniční politice v devadesátých letech mnoho Rusů přesvědčily, že Západ jejich zemi zneužil. Ruský hněv se zaměřil na Spojené státy a proti expanzi Severoatlantické aliance.

Kreml ale za hrozbu považoval také Evropskou unii, která se v jeho pohledu až příliš rozšiřovala do tradiční sféry ruských zájmů. Například rozhodnutí Moskvy vojensky zasáhnout na Ukrajině přišlo ve chvíli, kdy se Kyjev chystal s Evropskou unií podepsat asociační dohodu.

Skotská nezávislost

Pokud se brexit vyvine špatně, mohly by jeho následky vyvolat události připomínající rozpad Sovětského svazu. Komentář v deníku Financial Times, varuje, že také Británii by mohl čekat rozpad a hluboký ekonomický šok.

Angličtí nacionalisté by za viníka považovali Evropskou unii. Ostatně už teď někteří kritici v Británii obviňují Brusel z vyvolávání umělých problémů na irské hranici.

V jejich pohledu Unie také nepřiměřeně oddaluje vyjednání dohody o volném obchodu a podporuje skotskou nezávislost. Britští i unijní představitelé si nicméně zatím dávají dobrý pozor, jaká slova používají. Pečlivě dbají na to, aby mluvili jazykem přátelství a budoucího partnerství.

Pod povrchem ale doutnají vzájemné spory. Autorovi článku před časem jeden bývalý vysoce postavený unijní zástupce řekl, že brexitová Velká Británie by pro Evropskou unii mohla znamenat hrozbu. Je tedy prý v zájmu kontinentálního bloku podporovat sjednocení Irska a skotskou nezávislost. A také německá kancléřka Angela Merkelová nedávno prohlásila, že Británie bude po brexitu „konkurentem“ Evropské unie, podobně jako Čína a Spojené státy.

Pokud Evropská unie na tuto konkurenční výzvu v budoucnu zareaguje odmítnutím bezcelního obchodování s britskými ostrovy, mezi oběma stranami zavládnou velmi nepřátelské vztahy. Evropané nicméně budou moci tvrdit, že Velká Británie si svůj osud vybrala sama – stejně jako si ho dříve vybralo Rusko.

V té chvíli bude moci Británie, nebo možná už jen Anglie, hrát s těmi několika málo kartami, které jí budou zbývat. Sem by patřilo hlavně omezení bezpečnostní a diplomatické spolupráce se starým kontinentem.

Impérium v rozkladu

Unijní metropole zatím neberou hrozbu podobného vývoje příliš vážně. Do značné míry je to i kvůli chaosu, který momentálně ovládl britskou politiku i celou společnost.

Stejně přehlíživý postoj ale panoval také v devadesátých letech vůči Rusku, které koneckonců bylo nástupnickým státem impéria v rozkladu. A to jak hospodářsky, tak politicky. 

Rusko ale po svém ponížení svou moc obnovilo a dnes ji projevuje způsobem, který Unie považuje za alarmující. Tento vývoj ukazuje, že země, které byly po staletí hlavními evropskými mocnostmi, se zkrátka nemůžou – a také ani nechtějí – nechat uvrhnout do bezvýznamnosti.

Jejich zájmy se přizpůsobují novým okolnostem. A je poté na ostatních, jestli těmto zájmům vyhoví, nebo s nimi půjdou do křížku. V každém případě není pravděpodobné, že by mohlo být stabilním a bezpečným takové uspořádání Evropy, které by vylučovalo Velkou Británii a Rusko, zamýšlí se komentátor britského deníku Financial Times Gideon Rachman.