Thomas Kulidakis: Pro Unii by bylo lepší, kdyby Velká Británie odešla

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Brexit

Chaos v britském parlamentu přinesl další dějství únavné brexitové frašky v rytmu už mnohokrát viděného.

Schválení zákona proti brexitu bez dohody, zamítnutí nových parlamentních voleb, případně další pro Brity ponižující žádost o odklad odchodu z Evropské unie.

Ze všeho výše zmíněného nemůže mít radost novopečený premiér Boris Johnson. Bývalé šéfce kabinetu Therese Mayové tak dlouho šlapal na ruku, za níž se držela na větvi nad propastí, až ji vystřídal v naprosto stejné pozici a skončil na hlavu poražen. Je přitom jasné, že pro brexit nemá žádný konkrétní plán, kromě opakování slov „lidé rozhodli“.

Referendum, ve kterém hlasovali, bylo ale poznamenané řadou polopravd i vyložených lží, takže byť výsledek platí, jeho legitimita je minimálně z morálního hlediska pochybná.

Stoupenci setrvání Spojeného království v Evropské unii mají navíc pravdu, že jejich země je parlamentní zastupitelská demokracie, měl by tedy rozhodovat sbor volených zástupců. Ti ale také nejsou jednotní a ve zmateném hlasování dokonce vrátili do hry už třikrát odmítnutou dohodu bývalé premiérky Mayové.

Britský chaos a váhavost

Velká Británie se v roce 2016 vydala neznámou stezkou vedoucí neprobádaným územím. V jejím průběhu ukázala jiným státům řadu příkladů skýtajících vzácné poučení. Například, že používání referend pro rozhodování otázek přesahujících lokální rozměr rovná se hrátkám s ohněm, který lehce spálí. Zatímco v městské části nebo menším městě lidé mohou povolaně rozhodnout, zdali chtějí hřiště nebo raději park, v otázkách složitějších se mohou lehce stát oběťmi cílené manipulace.

Další cenný příklad s poučením je důkaz, že přivlastňovat si zásluhy a neúspěchy házet na Brusel je cesta vedoucí do horoucích pekel. David Cameron se tragicky zapsal do dějin vyhlášením referenda o odchodu z Unie, který sám nechtěl. Byl ale jen dalším v řadě britských politiků, kteří pro vlastní krátkodobé zisky po desetiletí Evropské unii nasazovali psí hlavu. Co britští mocní zaseli, to také po právu sklízí.

V celém případě chybí ještě poučení finální. Zdali země, a to i země významu Velké Británie, může mimo Unii uspět. Může se ukázat, že ano. Stejně tak se může ukázat, že se ostrovní monarchie skutečně vydala na procházku slepou uličkou. Pokud by uspěla, i jiné země, které jsou k integraci vlažné, by mohly odejít. Pokud Velká Británie neuspěje, všichni se možná budou integrovat s větší chutí.

V současném chaotickém stavu britské politiky by ale bylo lepší, kdyby Británie přece jen šla. Když zůstane, bude pořád jednou nohou venku s tendencí blokovat další sjednocování starého kontinentu. Vzhledem k tomu, že část členských států už prodlužovat lhůtu odchodu nechce, můžeme se brzy nadít finálního rozuzlení.

Thomas Kulidakis

Odchod s dohodou nebo bez dohody je lepší možnost, než nákaza už tak málo pružného rozhodovacího procesu Evropské unie britským chaosem a váhavostí. Je dobře, že nové volby se konat nebudou, protože by na - pro Unii - nebezpečném chaosu britské společnosti a politiky nic nezměnily.

Autor je komentátor Českého rozhlasu