Kateřina Perknerová: Tuší politici, co všechno jim voliči odpustí?

Slovenský ministr zahraničí Juraj Blanár (SMER) v televizi nedávno sdělil: „Musíme najít způsob spolupráce s Ruskem a možná mu i odpustit.“ To jsou ale dvě zcela odlišné roviny.

Mluví-li celý svět o nutnosti usednout ke stolu a najít diplomatické řešení konfliktu, který rozpoutal Putinův režim, komunikaci se vyhnout nedá.

Čtěte také

Petr Hartman: Bitcoinová kauza zatím neposlala Spolu ke dnu

Vyslanci obou států za přítomnosti amerických či dalších vyjednavačů musejí hledat průniky dvou takřka se nedotýkajících množin. Potíž je s milosrdenstvím.

Kreml nechce zapomenout na jistou míru jazykové i jiné šikany, kterou zažívali ukrajinští Rusové před rokem 2014. Což je ovšem nicotné v porovnání s anexí Krymu a části ukrajinského území. S krvavou válkou, masakry civilistů a odvlékáním dětí. Dá se toto prominout?

Musely vyrůst tři nové generace, aby se nacistická zvěrstva mohla vnímat více jako memento než důvod k permanentní nenávisti.

Čtěte také

Kateřina Perknerová: Kampaň za hranou, ale programy nikde

Ani Norimberský proces nedokázal smýt vinu, kterou lze nazvat nesmazatelnou. Tresty, včetně hrdelních, nebyly dost spravedlivou odplatou za nejstrašnější genocidu v dějinách lidstva.

Z podobných důvodů nebude jednoduché ze strany Ukrajinců připustit jakoukoli smířlivost. Blanár se tedy hluboce mýlí. Putinovi se v současné době odpustit nedá, řekli by obyvatelé jakéhokoli vypáleného, zničeného, v trosky obráceného města. Buča, Irpiň, Izjum nebo Marjinka. Nelze žádat slitování.

Vrásky ve stranických centrálách

Je tu i politická, méně dramatická linka ponaučení z evangelií. Momentálně se třeba ve stranické centrále ODS řeší, zda voliči odpustí Fialově straně bitcoinovou aféru Pavla Blažka.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Turek jde do toho

A jinde zase, mávnou-li příznivci Filipa Turka (čestný prezident Motoristů sobě) rukou nad jeho hazardérskou jízdou, sbírkou nacistických symbolů, přiznanými nevěrami a zatím popíraným násilím na bývalé přítelkyni?

Není to všechno už za hranou tolerance? Co dokážeme pardonovat sami sobě a smyje soudem uložený trest všechny hříchy?

Hranice tolerance

Jak se třeba lidé dívají na debatu, kde proti sobě sedí lídryně SPD za Svobodné v Praze Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora, jednička Motoristů sobě v Ústeckém kraji?

Jsou zatím stále manželé, mají sedm dětí, ale Šichtařová loni obvinila Pikoru z domácího násilí, psychické šikany, výhrůžek, záchvatů vzteku.

Kateřina Perknerová, komentátorka Deníku|foto:Matěj Skalický, Vinohradská 12

„Dnes už můžu říct, že s tím nemám spojené žádné emoce, nemám potřebu se k tomu více vyjadřovat,“ uvedla Šichtařová v Rádiu Impuls. Avšak mohli byste vy s takovým mužem sedět v jednom studiu a stoicky si vyměňovat názory na deficit státního rozpočtu?

Pokud se tedy vše odehrálo tak, jak to Šichtařová popsala.

Práh bolesti a hranici odpuštění má každý nastavený subjektivně. Politici spoléhají na to, že jejich voličské jádro jim toleruje skoro všechno. Jsou ale opravdu schopni odhadnout, kdy přeteče i jeho pohár trpělivosti?

 Autorka je redaktorka a komentátorka Deníku