Veksláci měli po revoluci určitě lepší startovací pozici k podnikání než ostatní, říká historik Havlík

Po listopadu 1989 tak měli menší náskok s přechodem do oblasti podnikání, ostatní museli počkat na ekonomickou transformaci a privatizaci.

Kriminální archetypy svého dřívějšího chování si veksláci ale přenesli i do nových podmínek.  

„Někteří dokázali díky své činnosti před rokem 1989 nahromadit velké množství peněz. Měl jsem možnost procházet dobové vyšetřovací spisy – a jsou plné zmínek o skrýších nacpaných penězi,“ popisuje historik Adam Havlík.

„Veksláci profitovali z toho, že existoval Tuzex – je to zkratka ze slov tuzemský export. Jen na pro ně ,výhodném‘ prodeji bonů vydělávali velké peníze,“ dodává.

Čtěte také

Tuzex? Vlastně to byla státem provozovaná pračka špinavých peněz, odpovídá historik Havlík

Komunistický stát sice veřejně deklaroval, že jde o kriminální chování, dokonce na to byly paragrafy v trestním zákoníku, ve skutečnosti se choval jinak. I stát totiž potřeboval valuty zahraničních západních měn.

„Navíc někteří překupníci/veksláci aktivně spolupracovali s tajnou policií (StB), která je výměnou za informace kryla. Samozřejmě, že stát tak měl i stálý přísun valut, kterým byly doplňovány devizové prostředky.“

Podobné to pro veksláky bylo i s jejich pracovním zařazením: Československo se honosilo tzv. plnou zaměstnaností – existovalo právo na práci, stejně jako povinnost pracovat. Ti, kteří nepracovali, byli považováni za příživníky a čekal je kriminál.

Veksláci oficiálně někde pracovali

„Veksláci byli většinou oficiálně někde zaměstnáni, ve skutečnosti tam nepracovali. Jejich ,nejvyšší metou‘ bylo stát se invalidními důchodci, což zvládali s pomocí tučných úplatků,“ vysvětluje historik.

Čtěte také

Tuzex měl hlavně ze společnosti odsávat valuty, popisuje historik Havlík

90. léta byla ve znamení mimořádně obtížného přechodu z centrální plánované ekonomiky k tržním mechanismům, a to v zemi, kde do té doby téměř vše vlastnil stát. Přišla privatizace, restituce a liberalizace cen.

„Jednou z prvních etap byla obnova živnostenského sektoru, který zanikl po komunistickém převratu v únoru 1948,“ popisuje Havlík.

„A malá privatizace se stala jednou z prvních etap ekonomické transformace,“ dodává s tím, že právě zde byl „prostor“ pro veksláky, kteří měli dost peněz i kontaktů, což se dá považovat za skvělý sociální kapitál.

Jednou z výrazných politických postav zejména kuponové privatizace byl Tomáš Ježek, který říkal: „Kvůli úspěšnému průběhu malé privatizace musíme nad špinavými penězi zavřít oči… Museli jsme překousnout obličeje podivných lidí a podivné peníze, které si nakradli veksláci, bolševici nebo podivíni jiných kategorií.“

Čtěte také

Jan Potměšil: Film Bony a klid byl malým zjevením

Ministr průmyslu a obchodu v letech 1992 až 1997 Vladimír Dlouhý tehdy prohlásil: „Kdybychom neprivatizovali tak, jak privatizujeme, vekslácké peníze by zůstaly na knížkách nebo by šly tajně do zahraničí.“

To všechno ale mělo negativní vliv na veřejné mínění a slovo podnikatel dostalo na nějakou dobu negativní nádech.

Na otázku, jestli bylo pro veksláky místo v demokratickém Československu, historik a autor knihy Marky, bony, digitálky Adam Havlík odpovídá: „Bylo, možná ne na ulici, kde původně začínali, ale mnoho z nich se dokázalo později prosadit. Je pravdou, že v roce 1989 měli lepší startovací pozici“.

Celý pořad Jak to bylo doopravdy najdete v audiozáznamu, vysíláme v repríze.