Tuzex? Vlastně to byla státem provozovaná pračka špinavých peněz, odpovídá historik Havlík

Prodejny této sítě byly některými zbožňovány, jinými zatracovány. Na straně jedné symbol výjimečnosti, luxusu, nedostupnosti a straně druhé symbol pokoutního kšeftování, černého trhu a lidí pohybujících se na tenké hraně.

Jak je vlastně možné, že v rámci plánované socialistické ekonomiky mohl existovat prodej za peníze, kterými nebyly československé koruny? Stejnou zajímavostí je i to, proč byl tolerován a mlčky snášen, byť s Tuzexem byly spojeny „kousky vpravdě kriminální“.

V určitém ohledu byl Tuzex státem provozovaná pračka na špinavé peníze.
historik Adam Havlík

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli byl Tuzex běžným obchodem, historik Adam Havlík odpovídá: „Nebyl, už jen tím, jaké zboží nabízel ve srovnání s tuzemským vnitřním trhem. Ale také tím, že fungoval na tržních principech. V určitém ohledu byl Tuzex státem provozovaná pračka na špinavé peníze. Protože se dobře vědělo, že nemalá část cizích měn, která tekla do Tuzexu a tím do státní kasy, pocházela z černého trhu.“ 

Stát odsával cizí měny

První prodejna Tuzexu byla otevřena v Praze v červenci roku 1957 a deník Rudé právo napsal, že „jeho posláním je vycházet vstříc členům diplomatického sboru, zahraničním turistům a delegátům i držitelům cizozemských platidel a valut.“ 

Tuzex|foto:Fotobanka Profimedia

Skutečnost byla ale jednodušší – komunistický stát potřeboval získat devizy, či valuty, kterých se mu nedostávalo. A československá koruna nebyla volně směnitelnou měnou. Host pořadu historik Adam Havlík vysvětluje: „Stát chtěl odsávat od lidí valuty, celý systém souvisel s devizovým monopolem a stát chtěl ovládat i tyto soukromé peníze svých občanů.“

Prodejny Tuzexu byly postupně otevřeny v celém státě a nakupující – tedy ti s puncem jisté exkluzivity – zde mohli podle historika Havlíka nakoupit: „Hlavně výrobky zahraničních značek. Sortiment byl široký – od potravin, oděvů, spotřební elektroniky drogerie až po automobily.“

A dodává: „Pro většinu lidí znamenal luxus, protože se jednalo o zboží nedostupné a možnost nakupovat v Tuzexu, bylo znamením jisté výjimečnosti.“ Tato výjimečnost souvisela i s tím, čím platilo.

Tuzexové poukázky aneb Bony

Buď to byly přímo valuty, nebo speciální poukázky, respektive tuzexové koruny, pro které se vžil název bony. A právě na bony navazovala zcela prazvláštní sorta lidí, kteří pokoutně, trestně odpovědně, směňovali soukromě valuty za bony a bony za koruny.

Taxa ve 2. polovině 80. let byla 5 Kčs za 1 bon, přičemž průměrná mzda Čechoslováka byla kolem 2 tisíc korun měsíčně. A pokud jste chtěli mít pravé jeansy z Tuzexu, tak stály zhruba 100 až 120 bonů.

Jednoduché počty pak říkají, že za celý měsíc práce jste si mohli koupit tak čtvery džíny. Neshánělo se pouze zboží luxusní, nedostatkové, ale často i nezbytné, mezi které třeba patřily kalkulačky, které byly povinné v rámci středoškolských studií.

V běžné prodejní síti zcela nedostupné. A tak se do kontaktu s veksláky dostávali i lidé, kteří se dostali „do úzkých“ a sháněli kalkulačky pro své děti. Ironií je, že zřejmě většina z nich ani netušila, že by se taky za to mohli dostat před soud.

Veksláci

Režim podobné kousky „tak nějak toleroval“, věděl o nich a veřejně je kritizoval. Takový byl – dnes už i kultovní – film Bony a klid, který měl být kritikou, a to nejen veksláků, ale i systému, který trestal řadové pěšáky postávající před prodejnami Tuzex. Ty velké ryby ale „nechával být“.

Čtěte také

Příběh židovských náhrobků v pražské dlažbě: Setkávají se v něm hrdinové, kolaboranti i veksláci

Veksláci tak měli mimořádné výdělky a oficiálně často invalidními důchodci. Dnešním pohledem je smutnou tečkou, že právě oni vstoupili s mimořádnou razancí do 90. let, kdy se odehrávala liberalizace trhu, transformace a privatizace. Dostávali se do výjimečných postavení, protože prostě měli peníze. 

Historik Havlík k tomu říká: „Podstatnou část příjmu Tuzexu generoval černý trh, který byl s existencí podniku nedílně spojený, což bylo před rokem 1989 veřejným tajemstvím.“ O tom svědčí také zcela zřejmý a nesouměrný počet lidí, kteří v Tuzexu nakupovali a počet těch, kteří se legálně k devizám mohli dostat třeba svou prací v zahraničí, autorskými a uměleckými právy, dědictvím ze Západu či dary od příbuzných a známých. 

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.