Vědci našli v mozku myší dlouhověkou RNA. Má tam zřejmě manažerskou roli

Dědičná informace v podobě DNA je vzorem pro výrobu bílkovin, z nichž jsou složená těla nás lidí i všech dalších živých organismů. Za příznivých podmínek se dlouho uchová. 

„Vědci jsou schopni v Grónsku najít DNA po organismech, které tam žily před 2,5 milionem let,“ říká biolog Julius Lukeš, čerstvý člen Národní akademie věd Spojených států amerických.

Rychlý zánik

Při vzniku života před miliardami let hrály zřejmě zásadní roli nestabilní molekuly RNA. Právě s jejich pomocí si tělo bílkoviny vyrábí.

„DNA se přepisuje do RNA a ta po syntéze proteinů rychle zaniká,“ líčí situaci biochemik Václav Veverka.

Čtěte také

Naše dědičná kopírka je velmi výkonná, tvrdí vědci

Zatímco tedy některé typy RNA vydrží jen pár minut, studie, která vyšla v prestižním časopise Science, dokládá existenci takových typů RNA, které vydrží například i dva roky.

„Je to fascinující. Zjištění, že můžeme sledovat nějakou RNA tak dlouho, posune výzkum mozku,“ upozorňuje Lukeš.

V každé vteřině totiž sice vznikají miliony nových buněk různých částí lidského těla, stárnoucí nebo poškozené části mozku se ale mnohdy neobnovují.

Chaotická výroba

Dlouhověké RNA zřejmě rozhodují o tom, které geny z buněčného jádra zůstanou vypnuté, a které se naopak zapnou a přepíšou do RNA a bílkovin.

Čtěte také

Když geny mlčí. Také evoluce si hraje s tlačítky on a off

„Tvar a určení bílkovin ovlivní, zda bude DNA kondenzovaná, nebo zůstane otevřená,“ vysvětluje Veverka. U kondenzované varianty k přepisu nedochází.

Biochemik upozorňuje, že kdyby taková regulace chyběla, buňka by mohla bílkoviny vyrábět chaoticky.

Balit do kufru

Dlouhověká RNA tak zřejmě v buňkách rozhoduje o výrobních prioritách.

„Každá buňka našeho těla má stejnou DNA, přitom třeba náš vlas vypadá jinak než oko,“ uvádí příklad Lukeš. Právě takové dramatické rozdíly souvisejí s rozdílnými RNA a bílkovinami. 

Čtěte také

Bakterie se dokážou zbavit virů. Samy sebe uspí, aby nešířily nákazu

Dlouhověké RNA se drží v blízkosti chromatinu, materiálu, jehož součástí je DNA. „Ten umožňuje zhruba dva metry DNA napakovat do jádra buňky,“ popisuje Veverka.

Přirovnává to k situaci, kdy cestujeme k moři s menším zavazadlem, potřebujeme si do něj úsporně zabalit věci a pak je zase v rozumném čase vybalit.

K čemu jsou užitečné dlouhověké molekuly RNA? Kde se v moři berou bakterie-zombie, které přestaly vyrábět bílkoviny? Jak příroda dává prostor inovacím? Debatují biolog Julius Lukeš a biochemik Václav Veverka, spoluúčinkuje herečka Petra Hobzová.