Václav Cílek: Když mluvíme o vodě, myslíme si, že jedno velké opatření zabere. Ne, ukazuje historie

23. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Geolog Václav Cílek

„V současné době máme pocit, že je nadbytek potravin, protože samoobsluhy jsou plné a jídlo je v dnes nejlacinější za mnoho století,“ říká geolog Václav Cílek. V Leonardu Plus vysvětluje, jak se různé civilizace snažily zabránit erozi a jak se kvalita zemědělství projevovala na stavu společnosti. 

Ještě kolem roku 1900 vydávali lidé za jídlo ve střední Evropě kolem 50 procent svých příjmů za potraviny. „Dnes je to kolem 20 procent a v Americe až 6 procent, záleží na tom, co jíte a jak to počítáte.“

Čtěte také

Ale s klimatickou změnou a suchem dochází k degradaci půd. „Také roste populace, takže se uvádí, že v roce 2050 bychom potřebovali asi o 50 procent potravin více. Tato čísla můžeme brát s rezervou, ale pravděpodobně během deseti let se začneme dostávat do úzkých,“ upozorňuje Cílek.

Víno, olivy a obchod

Cílek nabízí pohled do historie a připomíná, že starověké Řecko i Řím musely každý asi pátý rok bojovat s potravinovou krizí, ale málokdy s hladomorem. „Ten bývá součástí kompozitních krizí, tedy máte většinou například mor, hlad, válku a občanské nepokoje.“

Čtěte také

„O erozi píše už Platón. Středozemí má zvláštní typ klimatu, kdy hodně prší, většinou v zimě, deště jsou přívalové a silné. Abyste v hornatém Řecku mohl vypěstovat něco, tak musíte mít terasovaná políčka, která zabraňují erozi a zachytávají vodu,“ hodnotí geolog.

O tato pole se však za války nikdo nestará, takže jsou spláchnuta. „A už Platón si stěžuje, že tam, kde byly lesy a prameny, je dnes to, čemu říká kostra země.“

V Řecku samotném se proto dařilo jen těm plodinám, které měly hluboké kořeny. „Vinná réva dosahuje až do hloubky 20 metrů, olivy mají také hluboký kořenový systém. Řekové tedy měli nadbytek vína a olivového oleje, ale měli nedostatek obilí.“

Dovoz obilí z jiných zemí či z řeckých kolonií přispěl také ke kulturní výměně. „Když vozíte zboží, tak si holt vyměňujete bohy, názory, filozofy a kněze. Takže tohle všechno přispělo k integraci celé oblasti do jednoho kulturního okruhu.“

Když potřebujete konkurovat, nemůžete půdě vracet, co potřebuje.
Václav Cílek

Řekové nezvládli hospodaření s půdou, ale my ho také nezvládáme, upozorňuje geolog. „Evropské půdy za posledních 10 let se zhoršily o mnoho procent. To je dluhová mentalita, kdy žijeme na dluhy nejen bankám, ale i vodě, ovzduší a půdě.“

„Když je svět globalizovaný, tak máte místa, kde obilí vyrobíte hrozně lacino. A když tomu potřebujete konkurovat, tak nemůžete půdě vracet to, co potřebuje, a nároky na údržbu odpadají. Takže technologická dovednost civilizace nám neříká nic o tom, jak zachází s půdou.“

Urychlovače eroze

Dalším milníkem byl technologický průlom v orbě, pokračuje Cílek: „V roce 1838 jakýsi John Deere v Americe vymyslel hluboký těžký pluh s ostrou radlicí, která byla schopna proříznout kořeny trav a obrátit zem, takže začalo být možné orat místo, které nebylo zoratelné.“

Čtěte také

K podobnému technologickému pokroku došlo v roce 1907, kdy Henry Ford vymyslel traktor na benzín, podobný automobilu. „Traktory do té doby vypadaly jako lokomotivy, byly na páru, ale teď si malý traktor mohl dovolit vlastně kdekdo.“

„Tak došlo k tomu, že bylo najednou možné zorat obrovské plochy půdy a otevřít ji právě větrné erozi,“ dodává Cílek.

Jak přežít 27 dní prachové bouře?

Poučným příkladem z historie mohou být velké prachové bouře ve 30. letech 20. století ve Spojených státech. „První deště nepřišly v roce 1930 a vítr začal odvívat částečky černozemě. Docházelo k jevům, které nemají obdoby, například vyskakovaly tisíce jisker, takže obilí bylo zničeno elektrickým výbojem.“

Nejhorší bouře přišla v roce 1934 a trvala 27 dní. „Lidé byli zalezlí doma, prach jim lezl do baráku, děti spaly ve školách, aby nezbloudily po cestě domů, což se stalo mnohokrát. Po jedné bouři byla část země zaprášena 12 centimetry černozemního prachu. Část prachu zastihla také New York a Chicago a dokonce lodě v Atlantickém oceánu,“ dodává Cílek.

Mnoho malých opatření funguje

Až prezident Theodore Roosevelt se rozhodl, že nejchudším Američanům pomůže, vypráví geolog: „Ve spolupráci s Hughem Hammondem Bennettem stanovuje a podepisuje v roce 1934 zemědělský plán. Vzniká také dokument, který je dodnes na internetu a jmenuje se Pluh, který rozbil stepi.“

Čtěte také

„Zemědělský plán spočíval třeba v tom, že můžete čerpat na zavlažování jen část vody. Zemědělcům bylo placeno za to, že neobdělávali zemědělskou půdu, ta zarostla, eroze se zmenšila. Zaváděly se nové zemědělské techniky, úplně základní bylo orání po vrstevnicích,“ říká Cílek.

Navrženo byla také terasování půdy. „Hlavním cílem bylo udržení vody, potravinové produkce a lidí v těchto místech, dokud se suchá léta nepřeženou. Vznikl také plán na Great Plains Shelterbelt, největší větrolam světa s délkou více než třicet tisíc kilometrů.“

„Když dnes mluvíme o opatřeních ohledně vody nebo energetiky, tak si myslíme, že uděláme jeden nebo dva velké centrální plány. Ale právě Bennett ukázal, že zapotřebí je třeba 15 různých opatření a každé přispěje třeba jen jedním procentem. Takže po procentu sbíráte kumulativní účinek a to vám pomůže dostat se přes krizi,“ radí geolog Václav Cílek.

Jak s půdou a s potravinami nakládali staří Řekové a Římané? Jak důležité byly obilné trasy a kudy vedly? Co označuje termín Dust Bowl a jak se půda dobývala a využívala v Severní Americe?

Poslechněte si celé Leonardo Plus.

autoři: Tereza Hrstková , Ondřej Čihák
Spustit audio

Související