V zemích subsaharské Afriky zuří boj o to, kdo bude vládnout

Zájem o volby v Zimbabwe byl obrovský, hlasovat přišly tři čtvrtiny voličů.

Zatímco v bohatých státech je v módě lamentovat nad nedostatky demokracie, v Africe by si jí přáli víc. Tři čtvrtiny Afričanů jsou pro demokratický systém, v němž bude aktivních hned několik politických stran.

Jak tahle bitva za více svobody vypadá, rozebírá britský týdeník Economist.

Podle něj má africká touha po demokracii své kořeny ve zkušenostech lidí, kteří v minulosti zažili vládu jedné strany nebo třeba vojenské junty. Díky tomu vědí, že když se vládci nikomu nezodpovídají, vede je to ke zneužívání celého systému. Právě z toho důvody loni statečně protestovaly stovky tisíc Súdánců proti diktatuře Umara Bašíra.

Po třech dekádách tyranie, plundrování země a špatně řízeného hospodářství toho Súdánci prostě měli už dost, zdůrazňuje Economist. Co začalo jako protest proti vyšším cenám za chleba, se proměnilo v populární vlnu odporu, která armádu donutila jednak sesadit despotického vládce a jednak souhlasit s přechodem k demokracii.

V celé subsaharské Africe zuří boj o to, kdo bude zemím vládnout. Stejně jako lidé kdekoli na světě, i Afričané si chtějí zvolit vlastní zástupce. Jak ale britský týdeník poznamenává, proti těmto lidem stojí menší, leč mocná skupina autokratů se svými příznivci, která je odhodlaná všechny takové snahy zhatit.

Je tomu posledních 30 let, co se demokratické zřízení v Africe zabydluje. Předtím, během studené války, nešlo o poklidných změnách vládnoucí garnitury od volebních uren skoro vůbec mluvit. Jak Sověti, tak Američané totiž drželi u moci spřátelené tyrany a teprve po roce 1990 skoro všechny africké státy uspořádaly všeobecné volby.

V posledních 10 letech se situace přeci jen trochu proměnila. Economist se odkazuje na data americké nevládní instituce Freedom House. Podle ní jsou afričtí demokraté upozaďováni a už od roku 2008 se míra politické svobody v Africe snižuje. Z 21 států, které loni omezovaly občanům přístup k internetu, jich 12 bylo z Afriky. A stejný počet států přijal zákony, které omezují činnost neziskových organizací.

Čínský vzor

Autokratům nepřímo napomáhá hned několik trendů. Třeba taková Čína, která nabízí peníze na stavbu silnic a mostů, a přitom nepokládá otravné dotazy týkající se správy země. Pak je tu současné vedení Bílého domu, které nemá žádný zájem na prosazování demokracie. V neposlední řadě mají nynější autokraté k dispozici moderní sledovací technologie, pomocí kterých mohou šmírovat telefony disidentů a snáz si na ně došlápnout.

Síly podporující demokracii v Africe nicméně zůstávají silné. Mezi jednu z nich patří urbanizace. Počet obyvatel subsaharské Afriky žijících ve městech se od roku 1975 zdvojnásobil a stále roste. Už teď dosahuje 40 procent. Ve městech žijí lidé mladší a vzdělanější než jejich příbuzní na vesnicích. Zároveň je těžší je něčím zastrašit v případě, že chtějí volit opozici.

Městské prostředí také nahrává lepší organizaci disidentů. Když se autokratičtí vládci rozhodnou potlačit městské hlasy ve volbách, vzbudí to nevoli v ulicích. Politické protesty v afrických zemích jsou dnes třikrát častější než v roce 2012. Vojáci sice můžou jakékoli davy rozehnat, použít zbraně se ale v určitých případech zdráhají. Navíc někteří klidně zběhnou k protistraně, tak jako loni v Súdánu.

Mezi další síly, které podporují demokratické zřízení v Africe, patří touha tamějších obyvatel vytvářet instituce, které mohou kontrolovat vládnoucí moc. Podle Economistu mezi ně patří například investigativní média, aktivní neziskové organizace, rozhodné soudy nebo třeba zákonodárný sbor, který nebude bezzubý.

Některé hlasy nicméně tvrdí, že obsese demokracií je zcestná a že čínský příklad ukazuje, jak má chytrá autokracie navrch v podpoře ekonomického růstu. Existují ale studie, které poukazují na to, že vyšší růst se v subsaharské Africe snoubí právě s demokracií. A morální argument pro ni na úkor despotických vládců hovoří o to silněji.

Na Africe záleží

Africký boj za demokracii si nakonec vyhrají nebo naopak prohrají Afričané sami. Tak či onak vyzývá britský týdeník zbytek světa, aby si vybral, na jaké straně tohoto boje chce stát. Západní postoj je zoufale nestálý, v jednu chvíli směřuje kritika na Zimbabwe za falšování voleb a následně ten samý zločin prochází v Kongu. Demokracie v Africe by ale měla mít jednotnou a stálou podporu, apeluje Economist.

Jak dodává, diplomacie je vždy o správném načasování. V případě zahraniční výpomoci je pak tento nástroj nejvíce platný ve chvílích, kdy politická situace v konkrétní zemi uvázne na mrtvém bodě a může se vyvinout tím či oním směrem anebo v případě, kdy začíná úřadovat nová reformní vláda – jako tomu je dnes například v Etiopii.

Aby státy věděly, kdy přesně se do nastalé situace vložit, potřebují v zemích své diplomaty. A ti zas u sebe doma vlády, které je vyslechnou. Podpora voleb by měla být víc nápaditá. Než jen dohlížet na průběh volebního dne, je třeba podpořit místní neziskové organizace, které mohou zastrašování voličů vysledovat v předstihu, nebo třeba digitální analytiky, kteří mohou zachytávat dezinformace.

Vůbec nejdůležitější je ale vytváření už zmiňovaných institucí. Je to pomalá a bezděčná práce, jejíž výsledky nejsou tak vidět jako čínské železnice a vodní přehrady. Jde však o nepostradatelnou věc, je si jistý Economist.

Vyšetřovatelé, zákonodárci, novináři – ti všichni potřebují trénink, ale i peníze. Nebylo by správné napřímo financovat opoziční strany, prosazovat oproti tomu ale celkovou finanční liberalizaci té které země může vést ke konkurenceschopnější politice. A to zejména tam, kde státní banky obírají opozici o úvěry, a ztěžují tam tak financování kampaní.

Na Africe záleží. Například už jen z toho důvodu, že do roku 2060 bude na tomto kontinentě žít dvakrát víc lidí než v Číně. Ostatní země by se proto měly zajímat, jestli se Africe daří a žije v míru. Demokracie něco takového sice neumí přímo zajistit, ale bez ní mají větší šanci na úspěch chudoba a nepokoje, píše britský týdeník Economist.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související